11. kapitola

Zpráva o elitní žoldácké skupině zvané Khanové vzbudila dostatečný rozruch u dvou vůdčích osobností Branoopanského hnutí odporu. Khanové patřili k těm nejlepším žoldákům a samozřejmě současně k nejdražším. Jejich služby si nemohl dovolit jen tak někdo. Tvořili nezvyklý cech zaměřený na výcvik nových vojáků a rozhodně ze svých nabízených služeb ostatním prosperovali. Co hledali na opuštěné planetě, na níž si oni sami chtěli v budoucnu založit základnu, zůstávalo zahaleno rouškou tajemství. Zda skutečně šli po jiném elitním týmu tvořeném jejich vlastním druhem.

„Asi nebude vhodné provádět další průzkum na B321,“ přerušil šok Twerin.
„Máš pravdu, Twerine. Nesmíme nic riskovat. Ani tvého syna,“ přikývnul vrchní starší souhlasně.
„Zůstal ve skrýši sám. Budu potřebovat lékařské vybavení. Mé zásoby jsou již vyčerpané,“ přešel rychle k věci. Dříve či později by musel přejít. Přes všechnu snahu určité zásoby nemohl nikde jinde sehnat.
„Máš je mít, ale otázkou zůstává, co s ní?“ nadhodil starší otázku.
„Zatím nepřišla k sobě. Zranění sice nemá natolik závažná, ale dával jsem si pozor, aby v ní nezůstala ani stopa po nanotechnologii. Použil jsem pár svých přísad, takže ani nic neuvidí. Alespoň v nadcházejících dnech,“ pokrčil lehce rameny.
„Opatrný, jako vždy,“ poznamenal se spokojeným úsměvem.
„Nevím, proč ji vlastně přinesl. Nemůže přeci znát pravdu. Nikdy jsme mu ji neřekli!“ odtušil znepokojeně. Sám si kladl podobnou otázku a nenašel na ni odpověď ani v laboratoři, kde testoval její DNA.
„Ne, neřekli a v tomto ohledu u toho také zůstaneme,“ zdvižený prst DTKá hovořil jasně.
„Jak si přeješ,“ hlavou dal najevo souhlas. Ostatně sám zastával shodný názor.
„Ví už o našem hnutí?“ položila otázku Atia.
„Ano, zmínil jsem se o něm před odchodem na Acerii,“ odvětil, aniž by na ni pohlédl.
„Dobře, pak tedy bude lépe, když s tebou půjdu zpátky a dohlédnu, aby vše proběhlo podle očekávání,“ řekla klidně, ale v hlase jí zazníval slabý podtón.
„Nevěříš mi snad?“ ušklíbl se.
„Tady nejde o důvěru. Jsou věci, které jako otec udělat nemůžeš, a navíc já jako zástupkyně naší komunity mohu přesně regulovat, co jí řekneme a neřekneme. Nebo snad nesouhlasíš?“ věnovala mu pohled, v němž ho vyzývala, ať zkusí cokoliv namítnout.
„Samozřejmě, že souhlasím,“ ustoupil neochotně, ačkoliv vlastně dosáhla svého.
„Výborně. Pokud vím, chtěl jsi vybavení a doplnit si zásoby. Vyberu dva dobrovolníky, kteří nás doprovodí k bráně, protože s sebou vezmeme více věcí, které budou potřeba.“
„Ovšem,“ odtušil neutrálně, protože tím ho dostala zase ona. Přeci jen v ní zůstala špetka vychytralosti z dřívějška, z dob, kdy byla radní a největším Devronovým konkurentem.
„Řekni, až bude nejvhodnější termín k návratu do skrýše.“ Věděla, kde skrýš leží. Ostatně ji pomáhala vybudovat, ale nemohla vědět, kdy bude brána aktivní.
Shromáždit potřebné zásoby z různě oddělených skladišť zabralo Twerinovi dalších pět hodin. Svůj prázdný vak plus ještě jeden, který měl připravený, uvnitř vybavený speciálními kapsičkami pro jednotlivé položky. Zato ona připravila mnohem více věcí, než by sám čekal. A opravdu. Dva další členové hnutí již plně zatížení nesli objemné vaky. Poznal oba dva. Přítomnost elitních nanoválečníků znamenala jediné. Rada se konečně odhodlala k činu. První termín minul. Cesta zabere alespoň sedm osm hodin, takže druhý termín určitě stihnou.
„Připravena?“ nadhodil zdvořile.
„Ano,“ odvětila neobvykle vážně.
„Pak vyrazíme,“ řekl klidně.
„Samozřejmě,“ přikývla.
Obtěžkán dvěma batohy vyšel jako první hlavním východem do jedné z otevřených bočních jeskyní.