11. kapitola

Příští dny už probíhaly, alespoň podle Annina soudu, znatelně klidněji. Všichni byli očividně nadšeni tím, že se Anna dostala do nebelvírského famfrpálového družstva a tak byly následující dny ve znamení divokých oslav. Čtvrtý večer to už dívku tak unavovalo, že se vydala na noční toulku hradem. Pocházela ztichlými chodbami a našlapovala jako kočka. Zastavila se v jednom tmavém koutě a tam se sesula podél zdi na chladnou zem. Chvíli nehnutě seděla a bezduše hleděla do temnoty v protilehlém rohu.

„Snad ses neztratila, holčičko?“ ozval se známý hlas a Anna nadskočila několik čísel nad podlahu.
„Draco! Máš mě chránit, ne děsit k smrti!“ zvolala šeptem dívka, když ze tmy vystoupil Draco Malfoy a samolibě se šklebil.
„Co tady děláš?“ zeptal se světlovlasý mladík a ignoroval její výtku. Posadil se vedle ní.
„A ty?“
„To co ty.“
„A co tady dělám já?“
„Přece to co já...“
„A to je?“
„Co kdybychom uzavřeli tenhle bezduchý rozhovor?“ navrhl Draco a položil jí ruku kolem ramen.
„Je tady hezky,“ řekl a zaklonil hlavu tak, že se dotkl kamenné zdi za ním. Anna se ušklíbla.
„Jo, strašně - pavučiny, tma a mokro - romantika, jako když vyšije. No...ale možná by se daly dělat mnohem lepší věci, ne?“ dodala a opřela svou krásnou hlavu o Dracovo rameno. Podíval se po ní. Byl to strohý a letmý pohled, ale pobavený.
„Tak pojď,“ zamumlal a pomohl jí na nohy.

Druhého dne ráno se Anna vzbudila v nejvyšší Astronomické věži. Po jejím boku ležel Draco a tiše oddechoval. Když spolu později sestupovali po schodech, něco upoutalo jejich pozornost. Většina bradavických studentů vzrušeně pobíhala po hradě a vesele švitořila.
Draco s Annou ruku v ruce došli až k velké bradavické nástěnce, kde bylo vyvěšeno čerstvé oznámení, jež vzbuzovalo takovou pozornost.

Dne 14. února se uskuteční ve Velké síni Bradavického hradu maškarní ples. Zúčastnit se mohou pouze studenti starší třinácti let s doprovodem. Čas konání: 20.00 - 1.00 hod.

Pod oznámením byla podepsána zástupkyně ředitele, Minerva McGonagalová.
„To je skvělé!“ zvolala Anna a obrátila se na Draca. Ten se tvářil všelijak, jen ne potěšeně.
„Já si tedy na takové parádičky nepotrpím. A vůbec...maškarní ples?! Proboha! To je tak ponižující!“ mračil se na vývěsní tabuli.
„Chceš tím říct, že mě nedoprovodíš?“ zeptala s podezíravě Anna.
„Jak vidím, tvůj mozek pracuje už rychleji - to bude jistě mojí přítomností. Ano, pochopila jsi správně. Rozhodně ti nebudu dělat šaška.“ řekl Draco a v očích se mu nebezpečně blýskalo.
„Dobrá, tak tedy...“ posměšně se ušklíbla.
„Tak tedy co?“ opáčil.
„Tak mě tedy nezdržuj - musím si najít jiného partnera,“ teatrálně ho odstrčila rukou a se vztyčenou hlavou odcházela.
„Jdeš za Potterem?!“ vykřikl za ní Draco dříve, než se stačil zarazit.
„A i kdyby, tak co?“ zasmála se Anna a rychle odspěchala pryč. V duchu děkovala svému milovanému za tak skvělý nápad.

„Harry? Harry?!“ ozvalo se chodbou ve sklepení o několik dní později. Mladý Potter stál se svými přáteli u dveří učebny lektvarů a bezstarostně tlachal. Otočil se a s úsměvem přivítal Annu, která se za svými kamarády opozdila.
„Harry, jen jsem se chtěla zeptat...hm...máš už někoho na ten ples?“ zeptala se trochu rozpačitě a v duchu stále zuřila, že ji Draco tak nevybíravě odmítl. Harry se zatvářil opravdu překvapeně a stěží ze sebe vypravil:
„No...no jasně...teda, jako jasně, že ne! Já jsem se tě chtěl zeptat už dřív, ale...“ vyvalil oči a dodal: „A ty - šla bys se mnou na ples?“
Anna chtěla přikývnout, ale chodbou se rozezněl jiný hlas.
„Tak to určitě ne, Pottere!“ Stál tam Draco Malfoy, ruce založené na prsou a velmi výmluvné pohledy toho mnoho napovídaly.
„Co se do toho pleteš?“ odtušil Harry chladně a dál si ho nevšímal. Draco přešel až k nim a vyzývavě se postavil před Annu.
„Doufal jsem, Anno, že budeš chtít za doprovod spíše mě.“ řekl na jeho vkus až příliš jemně, čehož si stačili povšimnout i všichni přihlížející. Dívce kleslo srdce, když viděla ty dva mladíky očekávající její ortel. Na jedné straně Harry, kterého právě téměř požádala o to, aby s ní šel a na druhé její milovaný Draco, který by takovou urážku, jako je odmítnutí, jistě nepřežil.

„Um...no...víte...tohle je dost složitá situace. Ale konečně, vždyť je vlastně úplně jedno, s kým půjdu, ne?“ snažila se situaci urovnat. Nemohla si však nevšimnout Dracových šedých očí, které se nebezpečně měnily na pouhé škvírky.
„Takže - co kdybych přišla s Dracem a během večera se samozřejmě přidala k tobě - hm - Harry...“ navrhla prostě a s dosti špatný pocitem se usmála. Harry pokrčil rameny a očividně její rozhodnutí akceptoval. Draco se samolibě zašklebil a rozdával pohrdavé úšklebky na všechny strany. Anna naprosto neschvalovala jeho počínání a tak ho praštila loktem do břicha - bolestivě, ovšem velmi nenápadně.
„Uvědom si, že kdybych s tebou nechodila, tak si ani neškrtneš, tak se uklidni!“ zašeptala koutkem úst a vkročila do učebny lektvarů, jejíž dveře se právě se skřípěním otevřely.

14. února v osm hodin se otevřely dvoukřídlé dveře do Velké síně a do rozlehlého sálu se nahrnuli bradavičtí studenti. Všichni byli oděni do prapodivných obleků a vyšňořených kostýmů, v nichž představovali většinou nějakou slavnou historickou osobnost. Jen dva studenti mezi nimi nebyli.
Draco Malfoy stál na schodech ve Vstupní síni a netrpělivě přešlapoval z místa na místo. Pomalu, ale jistě mu docházela trpělivost s Annou, která si opravdu dávala načas. Připadal si jako hlupák, zatímco se ostatní královsky baví. On tu stál na schodech, sám s velkou kyticí bílých květin. Když už byl rozčilením celý zsinalý a chtěl odejít, někde nad ním se ozvaly tiché, klapavé kroky. Ty kroky on znal. Poznal by je mezi tisíci. Rychle se otočil po jejich zvuku a strnul překvapením.
Nahoře na schodech stála ta nejkouzelnější bytost, jakou jen lidské oko může spatřit. Na sobě měla úchvatný kostým Pierety. Šaty měla vskutku překrásné - pevný korzet bílé barvy s černými bambulkami a volánovými rukávy jí perfektně seděl a sněhobílá suknice do půli lýtek s několika spodničkami jakbysmet. Světlé punčochy a lodičky vypadaly na jejích štíhlých nohách jako ulité. V překrásných rukou, ozdobených mnoha drahými prsteny, držela krajkový vějíř a lehce se jím ovívala. Draco si však prohlížel její rudé vlasy. Byly úplně rovné a krásně lesklé. Dívka je měla vyčesány do velikého umného drdolu a poprvé bylo poznat, jak dlouhé je ve skutečnosti má. Na temeni hlavy měla posazený malý černobílý klobouček s úzkou krempou ohnutou nahoru, zdobenou několika snítkami černých kytiček. I ve tváři byla jakoby půvabnější než obvykle, pokud to ovšem bylo ještě vůbec možné. Pleť měla zářivě čistou a jasnou, oči tmavější než jindy, rty plné a krvavě rudé a zoubky úchvatně bílé. To vše, avšak jen zčásti, kryla černá škraboška. Byla to Anna v celé své nepřirozené kráse.

Draco rázem zapomněl na svůj hněv a jediným skokem byl u ní. Chytl ji za ruku a vroucně políbil na jemnou tvář.
„Hm...vypadáš...slušně,“ poznamenal stroze a podal jí drahý pugét.
„Slušně?“ opakovala dívka s tázavým pohledem a nepatrným úsměvem.
„Dobře, vypadáš dokonale a jedinečně! Co, jedinečně?! Naprosto...naprosto bezchybně! Naprosto odzbrojivě...“ mumlal Draco živě a dál si ji prohlížel.
„Jenže z mých úst to zní trochu přehnaně, nemyslíš?“ dodal. Dívka se k němu naklonila.
„Právě naopak. Z tvých úst mi to zní úplně nejlépe. Mimochodem...jsou to má nejmilejší ústa.“ zasmála se a trochu se odtáhla. Sjela ho pohledem od hlavy až k patě.
„A za co jdeš vlastně ty?“
Draco si prohlédl svůj skvostný slavnostní hábit černé barvy a perfektně naškrobenou košili.
„Jak, za co?“ zeptal se přihlouple a srovnal si nažehlené manžety.
„Jdeš za někoho slavného? To jako za Salazara Zmijozela?“ zasmála se Anna a urovnala mu límeček se smaragdovou výšivkou hada.
„No dovol! Já jdu přece za sebe!“ podotkl Draco a nabídl pobouřené a zároveň pobavené Anně své rámě.
„Tak tomu se říká sebevědomí!“ řekla si tiše a ruku přijala. Pak oba spokojeně prošli vysokými dveřmi do Velké síně.

Sál byl vskutku překrásně vyzdoben. Všude bylo rozeseto mnoho malých stolků s fialovými květinami a stříbrným servisem. Vysoká okna halily dlouhé závěsy starorůžové barvy a fialové plameny svící vrhaly na tváře tajuplné stíny. Ve středu síně byl vyhrazen prostor pro zatím prázdné pódium a taneční parket. Když vstoupil Draco s Annou, mnoho studentů se po nich otočilo. Bez výjimky žasli nad souladem a krásou těch mladých lidí.
„Chtěla jsi okázalý příchod, že?“ neodpustil si Draco kousavou poznámku. Anna neodpověděla, jen se usmívala na všechny strany, stále se škraboškou na očích. Během okamžiku se na něj však otočila. Byla si vědoma, že všechny pohledy v sále jsou upřeny na ně, nikdo nemohl bez povšimnutí přejít jejich sehranost a přitažlivost. Anna, která teď více než jindy připomínala pohádkovou bytost a Draco, jenž vedle ní připomínal skutečného zmijozelského prince se svými pravými aristokratickými rysy a pohyby - ukázka dokonalého souznění těl i duší.
Anna se ke svému chlapci naklonila a letmo se dotkla jeho rtů. Jindy by se snad bránil takovému citovému výlevu na veřejnosti, teď ale nemohl. Byl zcela ochromen její krásou.

Když se od nich konečně odvrátila všechna zbytečná pozornost, Anna s Dracem si našli jeden volný stůl a usadili se. Oba se rozhlíželi po Velké síni. Byla to vskutku podívaná více než úchvatná. Byly tady kostýmy těch nejrůznějších druhů - nechyběl kouzelník Merlin, král Artuš, ani divoký vikingský náčelník. Také zde však bylo možno spatřit Pandoru s kouzelnou skříňkou a francouzkou grisetku. Vrcholným přestrojením byl chlapec ze třetího ročníku, jenž v dlouhém vousu a zdobeném hábitu představoval Brumbála.

Po chvíli však upoutalo Anninu pozornost něco jiného. U vchodu do Velké síně stál krásný muž. Oděn byl v dlouhý sametový plášť s mnoha stříbrnými sponami a přezkami a v rukou svíral tmavou hůl se stříbrnou hadí hlavou na rukojeti. Ve svých drahých botách z nejlepší kůže netrpělivě přecházel po Vstupní síni a do pohledného obličeje mu padaly prameny dlouhých světlých vlasů. Po několika dalších vteřinách pohledem přejel celou Velkou síň a zastavil se až u Anny. Dívka se bezděky zachvěla. Lucius Malfoy měl stejný pohled jako jeho syn. Stejně ocelově šedý, stejně chladný.
Anna se jemně usmála a pokynula hlavou. Lucius se hluboce uklonil a dál si ji prohlížel. Dívce bušilo srdce a kolena se třásla. Pomalu se zvedla ze židle a nevědomky zamířila od stolu pryč. Draco ji dobře sledoval a tak lehce odhalil příčinu jejího počínání. Když spatřil svého otce, nevěřícně se zamračil a jako ve snách Annu předešel. O chvíli později stál před svým otcem a chrlil na něj zlobná slova, kterým Anna nerozuměla. Pan Malfoy byl očividně v dobré náladě, protože zatímco mu jeho syn spílal, on se sebejistě usmíval a Dracovi vyzývavě hleděl do očí. Oba se pak zadívali přes Velkou síň na Annu. Lucius Malfoy zašeptal něco svému synovi a ten jen velmi neochotně na dívku kývl. Anna rychlým, vzletným krokem přešla až k oběma mužům.

„Anno, drahá! Vypadáte prostě úchvatně!“ poznamenal pan Malfoy upřímně, stiskl jí malé dlaně a obě pokryl polibky. Dívka se jen pousmála nad přemírou dvornosti. Byla však potěšena a opět se ještě více utvrdila v přesvědčení, jaký je pan Malfoy gentleman.
„Jste ke mně snad až příliš laskav.“
„Právě naopak, žádná slova nemohou vystihnout vaši krásu.“ Lucius se znovu uklonil a políbil jí ruku. Draco se na sebe pokusil upozornit a jeho otec ho sjel opovržlivým pohledem.
„Myslím, že jsi tady zbytečný,“ řekl stroze a nabídl Anně rámě. Ta se do něj vděčně zavěsila a zklamaného Draca si ani nevšimla.

Pan Malfoy a Anna vyšli hlavní bránou na školní pozemky. Vše se již propadalo do tmy, jen měsíc v úplňku vrhal na zasněžené okolí mdlé světlo. Byla zima. Anna se bezděky přitiskla blíže k pevnému mužskému tělu. Lucius to postřehl a levou rukou ji jemně objal kolem ramen. Dívka poděkovala jediným úsměvem a zhluboka se nadechla. Vzápětí se jí úplně zamotala hlava z těžké, omamující vůně parfému pana Malfoye. Cítila tu vůni neustále a nemohla na ni zapomenout. Napomáhal tomu také fakt, že stále vnímala jeho tělo na svém a jeho horký dech se jí vrýval do mysli. Luciusova ruka sklouzla z ramen k útlému pasu a pevně jej tiskla. K Annině velkému překvapení jí to vůbec nevadilo, ba dokonce naopak, slastně se zachvěla a po celém těle jí přeběhlo příjemné zašimrání. Anna s panem Malfoyem chodila po školních pozemcích. Když promluvili, byly to většinou lichotky a chvály.

„Máte ráda italské hry?“ zeptal se Lucius, když si znovu pohledem přeměřil její skvostný kostým.
„Vám nepřipadá zajímavé drama šesti kouzelných postav?“ zasmála se Anna a lehce se se smíchem vymanila z jeho sevření. Vesele přeběhla několik kroků dopředu.
„Komičtí Pulccinel a Pulccinela!“ Anna roztáhla ruce a radostně se zatočila. Pak rázem zvážněla.
„Tragičtí Pierot a Piereta!“ její tvář potemněla a dostala smutný výraz.
„A nakonec - kouzelní Harlekýn a Kolombína!“ dívka přešla až k Luciusovi, položila mu ruce na hrudník a tajuplně se usmála.
„Harlekýn, který dokáže být neviditelný!“ zašeptala a svými rty se téměř dotýkala Luciusova ucha. Kdyby jen tušila, že u nejbližšího okna stojí nezvaný pozorovatel, který s bolestí v srdci sleduje celou tuhle pro něj tak nechutnou scénu.
Pan Malfoy vzal Anninu tvář do dlaní a s mírným sebejistým úšklebkem si ji prohlížel. „Často mě napadá, jak si vás můj syn zasloužil...?“
„Ale pane, neměl byste takhle mluvit o vašem synovi!“ poznamenala tiše a nevnímala již nic jiného, než přítomnost toho úžasného muže.
„Můj syn...je hlupák, když si vás nedokáže uhlídat,“ řekl pomalu a lehce se sklonil k dívce. Ta neucouvla a ochotně nastavila rty. Myslela, že jestli hned nedostane polibek, tak exploduje. Zdálo se jí, že Lucius to natahuje, aby ji trápil. Pan Malfoy se sám pro sebe usmál a přitiskl svá ústa na její. Anna do té doby nic takového nezažila. Takový nával vášně a citů, něco tak dokonalého a odzbrojujícího.
V tu chvíli však Annou projel jiný pocit - děsivý a strach nahánějící. Pocítila prudké škubnutí celým tělem a nesnesitelnou bolest hlavy. Necítila ani, že padá do sněhu a pan Malfoy že se nad ní sklání. Slyšela jen tiché hlásky a slabé šeptání uvnitř její mysli.
„Pojď blíž! Pojď blíž!!! Tak už pojď!!!“

V příštím okamžiku už ji Lucius jako pírko zvedal do náruče a odnášel do hradu...

*****
A/N:Pozn. autora: Piereta - známá tragická postava z italského dramatu. Jejím partnerem je Pierot. Další postavy z oné hry jsou Pulccinel a Pulccinela, Harlekýn a Kolombína. Grisetka - pařížské koketní děvčátko - švadlenka, modistka. Pandora - podle pověsti přinesla na Zem utrpení a nemoci.