10. kapitola

Průchod úzkou šachtou, která nebyla vidět pouhým okem, natož senzory. Vklouzl dovnitř. Přestože maskovací systém sám navrhl, nemohl si nikdy zvyknout na ten skok do neznáma. Důvěřovat pouze tomu, že tam průchod opravdu je. Jinak by nejspíš skončil hodně ošklivě jako oběť vlastní geniality. Uvnitř popošel přesně na místo, kde odhrnul hromadu kamení.

Otevřel poklop a lezl dolů přesně dvacet metrů. Dlouhou, téměř kilometrovou chodbou dorazil až k podzemní dráze. Jednomístný stroj tam čekal připraven. Usedl do něj bez váhaní. Zapnul plnou automatiku, protože zde nebyly žádné zatáčky, nic, co by vyžadovalo reakci řidiče. Trať dlouhou sto kilometrů urazil během necelé hodinky. Žádná převratná rychlost. Vystoupil ven. Pokračoval potemnělou chodbou až k jasně zářícímu panelu s otiskem ruky. Zhluboka se nadechl, zklidnil tep srdce na normální hodnotu a přistoupil k němu. Položil ruku do výklenku, roztáhl prsty podle vzoru a čekal. Věděl, co přijde. Nehnul ani brvou, když se mu do ruky zapíchly dvě jehly. Vstupní počítač provedl rozbor jeho DNA. Trvalo skoro deset minut, než terminál zmodral, symbol ruky zmizel a nahradil ho číselný display vyžadující ověřovací kód. Vložil ho bez prodlení. Raději levou rukou, protože pravá stále krvácela, ačkoliv cítil, jak se rány začínají zavírat. Syčivý zvuk otevíraných dveří přišel nezvykle seshora. Pobavením našpulil rty. Odrazil se a vyskočil bez obtíží přes dva metry, kde se zachytil, přitáhl a konečně dostal dovnitř. Učinil si poznámku, že musí prověřit bezpečnostní rozpis. Tohle vypadalo spíš jako něčí úmysl.
Sotva sešel po schodech dolů, už mu v ústrety kráčel ten, jehož potřeboval vidět. Devron Thorius Krum. Muž, který s jistou elegancí nesl přezdívku DTKá. Konečně vyšli z temných šachet do příjemně osvětlených chodeb, kde sídlila rada a její hlavní složky. Okamžitě si podali ruce a vedl ho do pracovny. Tam na ně čekala radní Atia Radea. Kdysi mimořádně půvabná a krásná žena. Dnes již pouhý stín dávné krásy. Patřila k několika málo ženám, které zachránili ze zajetí. Nemohl si pomoci, když na něj hleděla. V duchu tušil, co po něm bude chtít. Z toho důvodu byl připraven. Beze slov usedli ke stolu. Odložil svůj batoh a začal z něj vykládat věci na hromádky podle zařazení. Jednu pečlivě zabalenou podal právě druhé radní, aniž by jí pohlédl do očí. Většina věcí obsahovala informace z průzkumů, pár věcí k projednání a další cenné vzorky nasbírané za poslední rok. Trpělivě vyčkal, až si lidé z technického a vědeckého oddělení rozeberou, co jim přinesl, a sám usedl do křesla. Konečně zůstali sami. Ostatní radní byli nejspíš někde jinde, což vysvětlovalo, proč na něj čekala kromě staršího jenom ona. Nebo měla jiný důvod, proč se s ním osobně setkat. Určitě ano a on přes všechno kdesi uvnitř trochu znervózněl.
„Dlouho jsme tě neviděli, Twerine,“ začal Devron konverzačně. Sám tušil jistou důležitost návštěvy jednoho z nejbližších spolupracovníků po téměř roce.
„Skoro jsme ani nečekali, že ještě přijdeš,“ přihodila, přes zjevný nesouhlas vrchního staršího.
„Khanové jsou zpátky.“ Tři slova stačila k tomu, aby atmosféra v místnosti dosáhla bodu ledu.
„Určitě?“ zeptala se nedůvěřivě, skrývajíc vlastní strach za tvrdou maskou.
„Málem zabili Twinheada,“ konstatoval. Další zásah.
„Jak jsi ho mohl vystavit takovému nebezpečí, když víš, jak moc ho budeme potřebovat!“ obořila se na něj ihned zlostně.
„Nemyslím, že šli přímo po něm,“ odtušil klidně, „určitě ne. Jenom se jim náhodou ocitl v ráně.“
„Po kom tedy šli?“ vstoupil do hry věcnou otázkou DTKá.
„V tom právě celá věc vězí,“ zamumlal zamračeně. „Přinesl ji k nám do skrýše. Ona je totiž člověk. Určitě tam nebyla sama, takže šli po nějaké skupině. Zřejmě organizované skupině. Pokud by neměla potřebný význam, tak by po nich určitě nešli.“
„Souhlas,“ přikývnul Devron.