10. kapitola

Anna sestoupila po hradních schodech až na školní pozemky, své nové koště v ruce a na sobě obyčejné mudlovské kalhoty a bundu. Kolem ní neustále poletoval hlouček zvědavců. Všichni toužili její Stříbrný šíp vyzkoušet, nebo si ho alespoň podržet.

Jenom jediný člověk, kterého by tam měla ráda nebyl přítomen. Draco Malfoy se už od rána zavíral ve zmijozelské Společenské místnosti a tak mu Anna neměla příležitost ani poděkovat. Teď však stála na famfrpálovém hřišti a nasedala na skvělé koště. Byl to její sen a ona se teď cítila naprosto volně a šťastně, když její přátelé a spolužáci stáli po jejím boku a zuřivě ji povzbuzovali. Dívka přehodila nohu přes násadu a s lehkým zavrávoráním se vznesla do vzduchu. Po celém těle jí projel slastný pocit a ona s nadšením nechala vítr, aby jí cuchal dlouhé vlasy. Najednou měla tolik energie a síly, že rychlostí blesku vyrazila na druhou stranu famfrpálového hřiště. Přihlížející dívky jen překvapeně vyjekly a chlapci s ohromením hleděli na soulad rychlosti koštěte a umění křehké dívky. Anna létala vysoko nad zvědavci a nic nevnímala. Nevnímala nadšené výkřiky ani halasné povykování. Soustředila se jen na sebe a vítr v zádech. Cítila, jako by se násada koštěte stala její součástí a dokonale s ní splynula. Udělala několik otoček a výkrutů a zpomalila z krkolomné rychlosti. Téměř teď stála ve vzduchu a vychutnávala si úžasný pocit. Připadalo jí to jako věčnost, co takhle naposledy prožívala let na koštěti.

Anna pomalu klouzala vzduchem ve velkých spirálách, když její pozornost upoutal mladík sedící na jedné z mnoha tribun. Mladý Malfoy vstal ze své sedačky a rukama se opřel o namrzlé zábradlí. Potom do napjatého ticha párkrát zatleskal. Všechny dívky i chlapci zvedli hlavy k tribuně a mlčky jej pozorovali. Většina z nich se rychle odebrala zpět do hradu, aby se s ním nedostala do nějakého konfliktu. Anna otočila koště jeho směrem a dolétla až k němu. Lehce přeskočila zábradlí a zastavila se až těsně před Dracovou tváří. Nepatrnou chvilku na sebe oba mlčky usměvavě hleděli, než Anna prolomila ticho.
„Chtěla jsem ti poděkovat.“ Draco se zatvářil velice samolibě a jeho úsměv byl teď ještě širší. Položil Anně ruku na její útlý pas a přitáhl si ji těsně k tělu. „Já vím. Jen mě dost zaráží, že sis fakt myslela, že jsem na tebe zapomněl,“ dodal kousavě a šedé oči byly rázem o něco chladnější.
„Není obvyklé posílat dárky soví poštou. Chtěl ses předvést, co?“ zašeptala Anna škodolibě a své usměvavé rty teď měla jen několik čísel od těch Dracových.
„A nepovedlo se mi to?“ zeptal se tiše a posunul se zase o kousek blíže. Anna neodpověděla a nedočkavě ho políbila. Mladík jí teď svíral ve svém náručí a pro ni neexistovalo nic lepšího. Také on jako vždy podlehl jejímu kouzlu a nepřál si nic jiného, než ji mít v moci do konce žití. Dlouho tam stáli ve společném obětí. Když se od sebe konečně odtáhli, až do setmění si povídali o Vánocích, dárcích a Anniných zkušenostech ve famfrpálu.

Vánoční prázdniny rychle skončily a všichni studenty, kteří odjeli domů, se vrátili. Začalo vyučování a famfrpálové zkoušky se blížily každou hodinou. Anna byla nervózní a celá nesvá. Na každé vyrušení reagovala velmi podrážděně a ostře. I přes ujišťování svých spolužáků o jejích nesporných kvalitách se necítila dobře.
„Tak už se neboj. Já to taky zvládnul.“ povzbuzoval ji Ron, když společně pracovali na úkolu z lektvarů.
„Já vím. Když já vlastně ani nemám ponětí, proč mám takový strach.“ povzdychla si Anna a snažila se soustředit na úporné pojednání o Zmenšovacím dryáku. Byl to jeden z mála večerů, který netrávila s Dracem. Dokonce jí už připadalo zvláštní, když se ráno neprobudila po jeho boku, když na svých zádech necítila jeho jemné vlasy a teplý dech. Do Společenské místnosti vstoupil Harry. Na sobě měl famfrpálový hábit a v ruce svůj věrný Kulový blesk. Očividně byl celý zmrzlý ze svého soukromého tréninku.
„Ahoj!“ houkl přes Společenku nakřáplým a nachladlým hlasem. Z pláště si ometal sníh a z bot bláto. Vypadal nemocně a zuboženě.
„Harry, neměl by sis už s tím famfrpálem dát na chvíli pokoj?“ zeptala se ustaraně Hermiona a pátravě zvedla hlavu od svého domácího úkolu.
„No to tedy ne! Musíme teď trénovat co nejvíce, za chvíli hrajeme proti Zmijozelu a Harry si nemůže dovolit být ve špatné formě!“ zaprotestoval horlivě Ron. Hermiona ho probodla velmi přísným pohledem.
„No hlavně, že ty si sedíš v teple!“ Ron chtěl něco namítnout, ale Harry je zadržel.
„Nechte toho zas!“ Poté se obrátil k Anně. „Měla by sis jít odpočinout, zítra máš důležitý den.“ usmál se na ni. Během několika minut už s ní dusal po točitém schodišti, než se rozdělili a vydali se každý do své ložnice.

Příštího dne se Anna vzbudila velmi časně. Byla sobota, ale ona už dál spát nemohla. Mohla za to nejen stále narůstající nervozita, ale také tichý šepot a zlověstné mumlání, které ji stále a donekonečna pronásledovalo ve snách. Vstala z postele a zcela nepřítomná se oblékla. Na chvíli se posadila ve Společenské místnosti do křesílka k vyhaslému krbu, ale když poznala, že by se tam nudou ukousala, vydala se portrétem Buclaté dámy do Velké síně. Byla tam samozřejmě jako první, tak se posadila ke stolu a mlčky čekala. Za další hodinku se síň zaplnila. Bylo tu i nynější osazenstvo nebelvírského famfrpálového mužstva. Harry jako kapitán, Ron na postu brankáře a tři střelci – Ginny Weasleyová, Jacqueline de Bellaforthová a Linet Doylová. Všichni se usadili kolem Anny a snažili se ji rozptýlit.
„No tak, Anno, přece by ses nestrachovala. Vždyť koneckonců o nic nejde.“
„Podívej, fakt nebuď nervózní.“
Anna byla všem vděčná za jejich rady a povzbuzování, ale přece jen, když vycházela do mrazivého ranního větru, bylo jí mírně mdlo. Všichni se postavili na okraj famfrpálového hřiště a čekali. Během dalších deseti minut přišlo ještě několik dalších zájemců. Anna se rozhlédla kolem sebe. Společně s ní jich bylo celkem pět. Napravo od ní stála roztomilá malá holčička, ne starší než dvanáct let, jménem Gwenda Caldwelová. Vedle pak vysoký sedmák Simon Hastings, obtloustlý chlapeček z druhého ročníku jménem Alan Poe a vedle něj štíhlá patnáctiletá dívka Tina Blanyová.
„Tak prosím! Věnujte mi pozornost!“ zavolal Harry autoritativně a vyjednal si tím klid. „Teď budete popořadě přistupovat ke mně a...“
„Co ten tady dělá? Špehuje?“ přerušil ho nevraživě Ron po jeho boku a oči upíral někam na tribuny. Stál tam Draco Malfoy a hleděl na ně. Anna se začervenala a jemně si odkašlala.
„Hm, ne. On nešpehuje. On je tady se mnou.“ řekla a sklopila zrak. Harry to velmi chytře přešel a pokračoval. Anna přišla na řadu až jako poslední a tak měla spoustu času. Bedlivě sledovala schopnosti jejích protivníků a nenechala si ujít ani jednu chybičku. Každý zájemce o místo odrážeče musel odrazit co nejvíce potlouků, aby některý z nich nepřerazil hráčům nos. Jak se ukázalo, Gwenda Caldwelová by se hodila spíše na střelce, Alan Poe si odrážečskou pálkou málem vyrazil oko a Tina se zase bála o své nehty. Jedině Simon byl opravdu schopný a neproklouzl mu ani jeden z míčů. Teď přišla na řadu Anna. Se svíravým pocitem v žaludku nasedla na Stříbrný šíp a odlepila se od země. Náhle ucítila příliv nové energie a radosti. Další čtvrt hodiny létala kolem hřiště a vehementně odrážela všechny potlouky. Byla znatelně lepší než všichni ostatní a tak, když přistávala na zasněžené zemi, cítila pocit úlevy a potlačovaného štěstí. Harry odvedl svoje spoluhráče stranou, ale jejich porada netrvala déle než několik vteřin.
„Takže, omlouvám se Gwendě, Alanovi a Tině, ale novými odrážeči se stávají Anna Torgovyjovová a Simon Hastings,“ pronesl Harry. Malá Gwenda propukla v pláč a utekla do hradu, rozrušený Alan jenom kopl do velkého balvanu a odešel. Na Tinině tváři byla znát dokonce úleva. Anna si se všemi potřásla rukou a s nadšeným úsměvem se vydala za Dracem.