1. kapitola - Makuji

Znáte ten pocit, když do stereotypu a šedi vašeho života proklouzne drze jiskřička odlišnosti a štěstí? Je to pravda pocit nestálý. Jako odlesk slzy se nejistě rozhlédne vašima očima, ustrne v úžasu nad tím, že je někdo ochotný žít tak černý a smutný život. A pak si povzdechne a rozhodne se na chvíli vám tu trpkou ale jistou usedlost rozčeřit. Na pár dní vám zpestří život svou nenucenou veselostí a barvitostí a vy máte pocit, že jste šťastní. Konečně doopravdy šťastní. Ale ten pocit, ač stále jasný a veselý, má jednu vážnou vadu. Je nestálý jako řeka. Tu víří v ohnivém tanci peřejí, tu klidně a pomalu plyne podél mělkých lučních břehů, a tu se promění ve vodopád. A v tom vodopádu nakonec zmizí i ta vaše krůpěj pocitu. Zmizí jako duha po dešti.

Já slyšel jsem dávných vlků vytí,
Chtěli mi příběh povídat.
A tak jsem uprostřed lučního kvítí
Rozhod´ se té písni naslouchat.

O lásce byla,
O lásce otce a syna.
Tolik se životu podobala
A tisíckrát zdála se jiná.

Zpívali vlci,
Tmou nesl se jejich pradávný zpěv.
Pohádku starou povídali mi,
Kde úlohu zla sehrál sám vlčí hněv.

Pohádku o lásce dvou bytostí tmy,
Baladu plnou hudby znění.
O důvěře mezi vlkem a člověkem,
V místech, kde vládne porozumění.

Příběh o hře světla.
Smutnou baladu, pohádku.
Však abych nepředbíhal,
Vyprávět budu ji od začátku…

Táhne mi na čtyřicet, jsem starý, jsem ošklivý, jsem nevrlý a jsem arogantní. A nesnáším děti. Ostatně, ony mne také nemají zrovna v lásce. Jsem totiž profesor. Učím ve škole čar a kouzel v Bradavicích.
No dobře… je mi teprve třicet tři… Ale ten zbytek je pravda. Sakra, měl bych s tímhle přestat, vypadá to jako bych se litoval. Začnu tedy jinde.
Na začátku jsem popisoval štěstí. Znáte ho? Já jsem si myslel, že ho znám ve chvílích, kdy se na mě usmívaly zelené oči jedné rusovlasé dívky z mých studentských let. Ten pohled pro mě byl tak vzdálený a zároveň tak opravdový, že mě z jeho opojení dokázala probrat jen dobře mířená rána, která přilétla pokaždé, když jsem se směrem té dívky díval moc dlouho. Plynutím času mi byl její úsměv stále stejně kouzelným, ale bohužel čím dál tím cizejším. Snad to způsobilo to, jak jsem se změnil, nebo to, že se ta zrzka vdala, měla dítě a nakonec zemřela. Nikdy mi už nebude lhostejná, na to jsem jí moc miloval, ale dvě věci mě přinutily změnit svůj vztah k ní.
Ta první – její svatba. Tahle dívka, kterou jsem miloval tak vroucně, že snad jen má láska k samotě byla silnější, si totiž vzala muže, který mi sedm let systematicky ničil život a sebevědomí. Byla to rána a trochu můj cit k ní ochladila, ale ve skutečnosti má láska k ní nezemřela ani tehdy, když se objevila ta druhá věc. Můj Pán.
Zabil jí a já nemohl nic dělat. Nebo… možná jsem mohl, ale strach byl silnější. Mnohem silnější. Kdo nepoznal hněv Pána zla, neví jak silný dokáže být strach z něj. A navíc jsem v té době už pracoval i proti svému pánovi a to mi situaci stěžovalo ještě víc. Nebylo možné dát v zájmu vlastního života najevo city. Ani na jedné straně.
Ale zpět. Nechci mluvit o těchto věcech, už jsou za mnou. Alespoň částečně. Ty zelené oči, ještě zvýrazněné zelenou září kletby, která jí zabila, rudé vlasy rozvířené vánkem posledního dechu a výkřik hrůzy, který se jí stal rekviemem. To vše budu vídat ve svých snech už asi do smrti. A vídám to i pokaždé, když vidím jejího syna. Harryho Pottera. Možná proto ho tak nenávidím. …Lily Potterová… stejně si jí budu už navěky pamatovat raději jejím dívčím jménem. Evansová.
Tenkrát jsem si myslel, že jsem šťastný. To až o pár let později jsem poznal pravou tvář štěstěny. Začalo to poslední týden v srpnu.

Zbývalo přesně sedm dní do návratu do školy. Vůbec jsem se na to netěšil, už z principu. Měl to být třetí rok, kdy jsem učil Harryho Pottera a já neměl sebemenší radost z toho, že ho zase uvidím. Bylo v něm něco z nich obou. Něco z jeho matky i něco z otce. Kdyby nebylo těch očí a jizvy, musel bych v hrůze shledat, že přede mnou znova stojí ten příšerný arogantní James Potter, ale nebyl to on ani zdaleka. Ačkoliv jsem mu často nadával, že je přesný jako jeho otec, neměl jsem pravdu. Nikdy nevyhledával podobné zábavy jako on. Byl spíš po matce. A to mě na něm děsilo nejvíc.
Navíc jsem jako každý rok ani tentokrát nedostal místo profesora obrany proti černé magii. No a kdo ho dostal?! Remus Lupin samozřejmě! Ten debilní vlkodlak. JÁ TAK NESNÁŠÍM VLKY, VLKODLAKY A JINÉ PSI!
Stál jsem zamračeně u okna svého starého domu a vyhlížel jsem ven. Pršelo. Déšť mi nevadil, ale mou náladu také nijak nepodpořil. Z rádia se linula jakási skladba od Cranberries. Pousmál jsem se. Zajímalo by mě, kolik mých žáků by bylo ochotných připustit, že poslouchám zrovna rock. Je fakt, že ke mně by se spíš hodilo něco jako requiem od Mozarta, ale sper to ďas, už dlouho mi na názorech zvenku nezáleží.
Písnička skončila, ozvalo se pár agresivních tónu od Ramsteinů. Trhnul jsem sebou a mávnul jsem proti rádiu hůlkou, abych ztlumil zvuk. Nesnáším němčinu. Konečně se hudba utišila. Povzdychl jsem si.
Nikdy bych netušil, že mi bude takhle výrazně vadit být v tomhle domě sám…

Konečně jsem se usadil pevně rozhodnut dokončit osnovy na příští rok. Pracoval jsem ale jen chvíli. Na okno se totiž ozvalo zaťukání. Vzhlédnul jsem, na okenním parapetu seděla načepýřená mokrá sova, zlobně si mě měřila žlutýma očima a na noze měla vzkaz.
„ Copak…?“ odfrknul jsem si a šel jsem jí otevřít. Jen jsem jí pustil dovnitř, shledal jsem, že to nebyl dobrý nápad. Sova se rozhodla se mi za komfort sucha a tepla pomstít a přímo na mém pracovním stole se oklepala jako pes. Zmučeně jsem sledoval jak se inkoust na zrovna dodělaných osnovách rozpouští jako mejkap prostitutky. Vztekle jsem jí odvázal umolousaný vzkaz a vyhodil jsem jí zpět do deště:
„ A padej, neřáde!“ přeletěl jsem očima umáčený stůl. Díky bohu stačilo jen mávnout hůlkou a voda se začala vypařovat. Pergameny, ale přepsat budu muset stejně. Se vzdechnutím jsem rozevřel vzkaz. Byl od Malfoye staršího, samozřejmě. Poslední dobou mi nikdo krom něj a Brumbála nepsal.

Drahý příteli.
Dostali jsme zcela speciální úkol, jen ty a já. Dnes v noci máme strážit dům jisté kouzelnické rodiny. Nikdo z nich nesmí vyjít ven a pokud, máme příkaz je okamžitě zabít. Pán zla je bohužel příliš zaměstnaný, než aby nám to mohl říct osobně, proto ti píši.
Buď v sedm hodin večer u vesnice Malá skalka na autobusové zastávce. Budu tam čekat.
Lucius Malfoy
PS: Teple se obleč, má pršet.

Vztekle jsem dopis hodil na stůl. Úplně přesně jsem si dokázal představit Luciusův sarkastický úšklebek, když dopis psal. Jen já a on, v lese, v noci, v dešti a v zimě no to bude určitě bááááječné. My dva jsme dřív hodně soupeřili o to, kdo bude mít u pána větší přízeň. A protože tu jsem dostal já, Lucius mě od té doby tahal do každého svého zatraceného poslání. Vždycky, když měl možnost vybrat si partnera na akci, byl jsem to já. A to mě nesmírně rozčilovalo, stejně jako jeho samolibý výraz a honosný dům. Ne, že bych mu to záviděl, spíš mě ta barokní přeumělkovanost doháněla k šílenství. Neměl moc dobrý vkus. Snad jen co se manželky týče, se nespletl, jeho žena Narcissa ho k smrti milovala a obdivovala. Rozhlédnul jsem se po pokoji, až jsem našel hodiny. Čtvrt na sedm. To je naprosto dokonalý čas. Čekalo mě ještě dost práce. Sednul jsem za stůl a pod Malfoyův dopis jsem přičmáral pár vět. Pak jsem dopis poslal Řádu, měl jsem dojem, že tohle by se dozvědět mohli. Než jsem zaopatřil dům (proti komu vlastně? Kdo by vykrádal starou barabiznu?) a připravil se na cestu, bylo už za deset sedm. To je naprosto přesné. Strčil jsem si do kapsy hůlku a do skrýše na hrudi ukryl ještě provizorní zbraň, magickou dýku a přemístil jsem se. Snad dobře.

Bylo to skoro správně. Najednou jsem prostě stál v křoví za autobusovou stanicí, sice všem skryt, ale zároveň také trochu dezorientován. Než jsem se vzpamatoval, uběhlo jen pár vteřin.
Obešel jsem roztřískanou betonovou budku a rozhlédnul jsem se. Malá skalka byla vskutku malá. Jen pár chaloupek, samoobsluha a kolem les. Maličká stanice stála hned vedle rozbité hlavní silnice, po které podle mě projelo auto tak dvakrát denně. Jednou tam a podruhé, po shledání, že jede špatně, zpátky.
Stanice mi v první chvíli přišla úplně prázdná, jen v budce spal na rozbité lavičce bezdomovec s nakřáplou lahví průzračného moku. Teprve pak jsem si všimnul, že v blikavém světle pouliční lampy stojí silueta vysokého štíhlému muže v plášti s kápí. To bude Lucius. Pomalu jsem k němu došel a postavil jsem se vedle. „ Krásná noc.“ Řekl jsem polohlasem. Mrholilo. Postava kývla:
„ To ano, jen trochu chladná na posedávání v lese.“ Odvětil chladným hlasem. Byl to Lucius. Tohle bylo smluvené frázování.
„ Půjdeme?“ zeptal jsem se. Opět kývnul. Pak napřáhl hůlku kamsi za sebe: „ Nejdřív, ale musíme vyřídit toho bystrozora. Avada Kedavra!“
kdosi zaječel a padl k zemi. Zmateně jsem se otočil. Ten bezdomovec teď ležel jen metr za námi a i když byl už mrtvý, bylo jasně vidět, že hůlka napřažená naším směrem mohla být naší smrtí. Šlehl jsem po Luciusovi pohledem:
„ Jak jsi to…?“
„ Než jsi přišel, nebyl tady. Řád se to musel nějak dozvědět.“
„ Zajímalo by mě jak.“ Řekl jsem klidně. Cítil jsem jak se do mě vpíjejí Luciusovi oči, snadno jsem ale jeho nitrozpyt odrazil, nikdy v něm nebyl moc dobrý. Odfrkl si, zklamaně.
„ Mám pocit, že mi něco ukrýváš, Severusi.“
„ Proč myslíš?“
„ Jinak by ses tak nebránil nitrozpytu.“
Usmál jsem se na něj a trochu jsem do něj strčil ramenem. Byl o něco menší než já, ale nebylo to moc vidět.
„ Ty by sis ode mne nechal prozkoumat mozek, Luciusi? I kdybys nic neskrýval, jakože vím, že skrýváš?“
Pokrčil rameny a žďuchnutí mi oplatil:
„ Každopádně jsem ti zachránil život, Seve. Jsi mým otrokem.“
„ Kdybych si já počítal otročinu za každý zachráněný život, měl bych barák plný služebnictva.“ Zasmál jsem se sarkasticky. Lucius se uchechtl a vyrazil k lesu.
Já ho následoval s lehkým úsměvem skrytým za smrtijedskou maskou. Ve škole jsme spolu takhle mluvili často, ale od té doby ne. Bylo příjemné si tuhle řeč rovný s rovným zase zopakovat.

Byla zima. Navíc se rozpršelo. Seděli jsem u lesa na zemi a koukali na osamělý dům asi dvacet metrů dole po stráni. Svítilo se. Občas někdo nervózně vykouknul skrz záclony a hned zase zmizel. Byli jsme z jejich pohledu vidět a to přesně jsme chtěli. Tedy alespoň já. Lucius měl chuť zabíjet a chtěl se schovat, ale já ho přesvědčil, že by to nebylo moudré a že lepší bude varovat je tím, že budeme zřetelně vidět. Dával jsem tak řádu čas zajistit rodině bezpečí.
Byli jsme tu přibližně už čtyři hodiny. Díkybohu jsem si oba vzpomněli před odchodem z domovů na naše první akce a tak jsem měli oba dva co pít. Já vzal vodku, Lucius whiskey. On koneckonců nic jiného nepil. Připadali jsem si jako malý kluci na táboře, kteří mají noční službu. Sice jsme si nemohli rozdělat oheň, ale to nám nahrazoval pohled na rozsvícenou a nervozitou se třesoucí chatku pod námi. Míchali jsem úspěšně oba alkoholy. Oba jsme předtím naředili (trošičku) lektvarem proti opilosti, takže jsme byli příjemně podnapití a ve skvěle uvolněné náladě, ale Lucius neměl šanci dostat se do stavu na který by se mohl, při případném a zcela náhodném úmrtí někoho z chaty, vymluvit.
Trochu nám to samozřejmě musel pokazit Řád.

Bylo něco po třetí hodině noční a v samotě se stále nespalo. Má ostražitost dávno pominula. Kdyby Brumbál chtěl něco dělat, už by to udělal. Zíral jsem na chatu takovým tím pohledem, kterému se říká koukat se do blba. Lucius vedle mě dopíjel poslední zbytky whiskey, v druhé lahvi byla ještě víc než polovina.
„ To ti řeknu…“ mumlal opilecky uvolněným hláskem, „ tyhle akce mě dost baví. Jsou fakt dost kvalitní…“ znalecky u toho kýval hlavou. Byl jsem rád, že přes masku nevidím jak se tváří, protože jsem si jist, že by mě jeho výraz donutil k záchvatu smíchu. Kývnul jsem:
„ To ano… jen jedno nechápu… proč pořád piješ tu příšernou whiskey.“ Ani nevím, proč jsem se na to zeptal. Prostě jsem rychleji mluvil než přemýšlel. Lucius naklonil hlavu na stranu jakože přemýšlí.
„ No… to je dobrá otázku. Chutná mi.“ Škytnul čímž dokázal, že mluví pravdu, „ Já zas nechápu, jak můžeš ty pít tu ruskou sračku…“ zamával, mi s vodkou před nosem, málem jí upustil. Vytrhl jsem mu jí z ruky a napil jsem se: „ Není ruská, blbe. Je to Findlandia, finská chápeš? A chutná mi…“
„ Hm… Finové jsou divný. Takový… finský…“ prohlásil logicky.
Oba jsme chvíli přemýšleli, když tu se ozvala rána. Vodka mi málem zaskočila. Rozhlédnul jsem se. Z dveří samoty vykukoval malý chlapec a díval se směrem k vesnici. Utíkal tam nějaký muž, směrem pryč. Zaklel jsem. Lucius se s smíchem vymrštil. Odhodil láhev a vytasil hůlku.
„ Cha! Tak přeci! Zítra bude v Malé skalce znít umíráček!“
„ Malfoyi! Neblbni! Někde je tu řád, tamto byl při bystrozor! Někdo to na nás kecnul!“ chytil jsem ho za lem pláště, ale on mě odkopnul a hnal se dolů.
„ Kurva…“ poznamenal jsem a vyprázdnil na ex zbytek vodky. Když Malfoy byl deset metrů od chalupy, vyřítilo se z ní několik čarodějů a zamířilo na něj. Ozvalo se klení, magické i sprosté. Viděl jsem jak Malfoye zasáhla jedna z kleteb. Upadnul, hned se ale zvednul a přemístil se, předtím ještě stačil jednoho z čarodějů zabít avadou. Strnule jsem to sledoval.
„ Jsou dva! Tamhle je druhý!“ tahle věta mě zcela probrala. Prudce jsem uhnul před smrtelnou kletbou, ale druhá mě zasáhla do ramene a shodila mě dozadu. Bylo to hloupé, za mnou totiž byl víc jak pět metrů dlouhý příkop a dole les.
Po zádech jsem sjel bahnem a trávou a zastavil jsem se až o strom. Chvíli jsem ležel a snažil se sebrat poslední zbytky rozumu, energii mi dodal až rychlý dusot kroků, který se ke mně blížil. Vyskočil jsem a vrhnul se do lesa. Byla to má záchrana.
Uběhl jsem asi půl kilometru a tam jsem se vrhnul do křoví. Za chvíli se začali kroky přibližovat. Slyšel jsem i mužské hlasy.
„ Někde tu musí být. Jsem si jistý, že jsem ho zahlédl mezi stromy!“
„ Zkurvený smrtijedi...“
„ Neřvi. Nesmíme ho vyplašit…“
„ Tak drž taky hubu, Fletchere.“
Takže jsou čtyři. A jeden z nich je člen řádu. Zadržel jsem dech. Sakra, mám dojem, že každou chvíli omdlím…
Praskla pode mnou zrádná větvička. Klečel jsem na ní celou dobu, ale ta mrcha praskla až teď! Kroky se zarazili.
„ Co to bylo…?“
„ Byl to on?“
„ To…“
ozvalo se další zapraskání, ale jinde. Jen kousek ode mne. Neodvážil jsem se otočit, abych odhalil původce zvuku, ale oni ho zřejmě viděli.
„ Idiote! Je to jen pes!“
„ My jsme celou dobu sledovali čokla?“
„ Takže nic. Asi se přemístil, jako ten první. No nic. Vracíme se. Aspoň, že ta rodinka je v bezpečí.“
„ Zlatá slova…“
uslyšel jsem zvuk přemístění se, zazněl celkem čtyřikrát a po něm už bylo ticho. padl jsem vyčerpaně do jehličí a hlasitě jsem vydechl.
Sakra… život mi zachránilo moje nejneoblíbenější zvíře – pes. To je ta ironie osudu. Zachráněn čoklem… až se to dozví Lucius, vysměje se mi. Ale… on se to vlastně dozvědět nemusí.
Zaslechl jsem zakňučení a zděšeně jsem nadskočil. Byl to jen ten pes. Ležel v křoví jen metr za mnou. Postavil jsem se a zkontroloval jsem zranění. Nic moc, jen pár modřin a šrámů, kletba mě jen lehce škrábla na rameni.
„ Tak ty´s mě zachránil, co?“ otřepával jsem ze sebe jehličí a pozoroval jsem ležící zvíře. Byl to asi vlčák.
„ Ozval ses v pravou chvíli, víš to?“ jak jsem si ho prohlížel, bylo mi to čím dál divnější. Kňučel vysokým hláskem, byl nějaký malý a ležel tak nějak divně.
„ Jsi ty vůbec v pořádku?“ sklonil jsem se k němu. Nebyl. Ležel tak divně, protože mu přední noha uvízla v železech. Měl jí zkroucenou v podivném úhlu, srst měl plnou kousanců a krve. Bylo to štěně… a především to nebyl pes, ale vlk. Vlče. Zmateně jsem to plačící zubožené stvoření pozoroval. Napadlo mě, že bych mu mohl projevit alespoň vděčnost a tu bolest mu ukrátit.
„ Tedy promiň, je mi to fakt líto.“ Vytáhnul jsem hůlku a zamířil jsem mu na hlavu.
„ Avada…“ vlče pomalu a bolestivě otevřelo jedno oko a upřelo na mě žlutý pohled plný slz a odevzdání. Zabolelo mě to.
co to dělám proboha?! Zachránil mi život a já ho teď zabiji? Není to poněkud neuvážené poděkování za vlastní život? Něco se ve mně pohnulo a já se kousnul do dolního rtu.
„ Tak fajn…“ zamířil jsem na železa a prudce jsem trhl hůlkou dolů.
Ozubená past se rozevřela a zacvakla pojistku. Zastrčil jsem si hůlku do kapsy a zvednul jsem opatrně vlče do náručí. Nikdy jsem nedržel nic tak křehkého, měkkého a zakrváceného. Netušil jsem ani, jak to správně chytit.
Najednou se ozvalo cosi velice znepokojivého. Znamení zla na mém levém předloktí mě rozlilo po celém těle ohlušující bolest. Pán zla mě volal. Povzdychnul jsem si, strčil si vlče pod plášť a přemístil jsem se.

Tmavá místnost, kde jsem se ocitnul, byla plná Pánových nejvěrnějších smrtijedů, Lucius stál stále zakuklený a s maskou uprostřed půlkruhu a tiskl si levý bok z kterého mu crčela krev. I přes masku jsem si všimnul jak na mě šibalsky mrknul. Došel jsem k němu a postavil se vedle.
„ Nesplnili jste úkol. Máte nějakou výmluvu?“ ozval se ledový hlas. Zněl od trůnu, který stál před půlkruhem. V šeru nebylo Pána zla vidět, ale já věděl že tam je a to mi na odvaze rozhodně nepřidalo. Svorně jsme se poklonili, neopomněli jsme u toho hlasitě sténat a zkusit tak vyvolat dojem, že naše zranění jsou horší než ve skutečnosti.
„ Objevili se tam bystrozorové, Pane! Nemohli jsme nic dělat!“ řekl přiškrceným hlasem Lucius.
„ Bylo jich na nás moc, Pane! Minimálně deset!“ dodal jsem přehnaný počet útočníků. pán zla zasyčel:
„ Jste neschopní! Neumíte si ani předat zprávy tak, aby je nikdo nenašel!
Crucio!“ oba jsme padli k zemi a s jekotem jsme se svíjeli v bolestivém sevření kletby. Štěně zavylo bolestí. Smích ze stran ostatních smrtijedů se zarazil.
„ Co to bylo?!“ zavrčel Pán zla. Vyškrábal jsem se na všechny čtyři a vybalil jsem šelmičku z pláštěnky.
„ Vlče, pane…“
„ A co tu dělá?! Kde jsi ho vzal?“ hlas pána zla zněl trochu namíchnutě, ale rozhodně ne tak zlověstně jako předtím.
„ Zachránilo mi život, Pane. Odlákalo ty Bystrozory. Dělalo hluk, protože bylo v železech a oni mysleli, že pronásledovali jeho místo mě.“ Dodal jsem na vysvětlenou. Chvíli bylo ticho. Pak se Pán zla k mému nesmírnému překvapení udělal něco, co bych nikdy nečekal. Velice upřímně se rozesmál, až z toho bylo slyšet toho Toma, kterého jsme znávali, před smrtí Potterových.
„ Tak mého nejlepšího smrtijeda zachránilo zraněné vlčí mládě…“ zasmál se. Zbytek smrtijedského osazenstva se také rozesmál. Cítil jsem jak rudnu, bylo ponižující,že jsem to musel říct. Pán zla vstal ze svého trůnu a došel k nám. Lehce přejel dlouhými špičatými prsty po Luciusově boku, krev mu stékala po stehnu a tvořila na zemi drobné karmínové kapky. Pak se jeho ruka dotkla mého spáleného ramene a rozbitého obličeje, přejel mi prsty jen po masce, ale já věděl, že vidí i to, co jiní nevidí.
„ Tak vypadněte. Pro tentokrát vás nepotrestám, ale příště už nechci žádné hlouposti a zdržování.“ Otočil se k nám zády a vracel se k trůnu, „ a nepijte už tu whiskey, hrozně to smrdí.“ Dodal. Vyprsknul jsem smíchy, Lucius poníženě sklonil hlavu.

Konečně doma. Byl jsem promočený na kost, pomlácený a rameno mě pekelně pálilo. Vlče na tom bylo ale přece enom hůř.jenže než jsem mohl začít ošetřovat toho malého, musel jsem nejdřív uvést sebe do způsobilého stavu! A tak jsem vlče položil na pohovku, nohu jsem mu převázal čistým hadrem, abych alespoň zastavil krvácení, přehodil jsem přes něj deku a šel jsem zrekonstruovat. „ Vydrž tu chvíli, zachránče.“ Řekl jsem trochu ironicky a zmizel jsem v horním patře.
Rychle jsem se vysprchoval a převléknul. S nevelkým nadšením jsem musel přiznat, že vypadám vážně zuboženě. Obličej a koneckonců i zbytek těla, jsem měl samí šrám a modřinu. Díkybohu alespoň ta stupidní spálenina nebyla tak strašná jak jsem se podle bolesti domníval. Je fakt, že v náplastí na tváři a na spánku jsem nevypadal úplně dobře, takže jsem aspoň doufal, že se do doby, než se budu muset vrátit do školy, můj obličej spraví aspoň částečně. Bylo by to trapné.
Vrátil jsem se k vlčeti. V podpaží jsem si nesl pár lektvarů a lékárničku. Vlček spal. Ze spánku tiše kňučel a hlasitě dýchal.
„ Ahoj maličký… jak je?“ klekl jsem k němu a odhrnul jsem deku. Teď, když jsem byl zcela při smyslech a skoro v pohodě, jsem si všimnul, že jeho zranění jsou dost ošklivá. Boky, hlavu i záda měl plná krvavých kousanců, pravá přední packa mu ochable vysela na stranu a i přes provizorní obvaz ošklivě krvácela. Okamžitě jsem si dal dvě a dvě dohromady.
Vyvrhla ho smečka a pronásledovala ho. Pokousali ho a tak se dal před nimi na útěk. Uvízl ale v pasti, která tu zřejmě byla připravená na lišku. Když smečka past viděla, lekla se a zmizela. A vyvržené vlče nechala napospas osudu. Rány i krev byly čerstvé, muselo to být jen pár hodin, co se tohle všechno stalo. „ Tak tebe rodina nechtěla, co?“ jako mě…

Než jsem ho ošetřil, rozednilo se. Nalil jsem do vlčka lektvar proti otravě krve, pak lektvar na doplnění krve, potom lektvar proti šoku a ještě povzbuzovací dryák. Ošetřil jsem mu všechny rány. Nejhorší byla bezesporu rána po železech.
Rozdrtila vlčeti kost a ošklivě potrhala šlachy. Kouzlil jsem snad hodinu, než jsem dal vazy alespoň částečně do pořádku. Bylo ale jasné, že jeho přední noha už nikdy nebude fungovat tak dobře. Tím pádem nepřipadalo vypuštění zpět do přírody v úvahu, rozhodl jsem se tedy, že zkusím štěně někomu věnovat.
Te´d však vlček spal. Huňatou hlavičku a levé oko měl obvázané, pod obvazy se mu táhly tři jizvy jak ho některý z vlků sekl do tváře. Oko sice drápy nezasáhly, ale i tak jizva nevypadala hezky. Ven mu koukala jen ouška.
Přistihl jsem se, že na něj zasněně koukám a rychle jsem se z těch myšlenek probral. Kdosi zazvonil.
Byl to Lucius. Otevřel jsem mu dveře a pokynul dovnitř. Trochu kulhal na levou nohu.
„ Severusi!“ řekl, jako bychom se neviděli pár let a ne pár hodin, „ vypadáš hrozně.“
„ Ty taky.“ Zašklebil jsem se a nepřítomně jsem si přejel prsty po odřené líci. Lucius se rozhlédnul:
„ Kdy máš toho vlka? Dneska nás oba zachránil od trestu.“
„ Jak to myslíš?“ podivil jsem se. Lucius se pousmál:
„ Pána zla úplně uchvátila představa, že tě zachránil malý zraněný vlček. Zachvátila ho dokonce tak, že nám odpustil i ten trest. Říkal to Belle a ta to zase řekla mě, kdy jsi pak odešel.“
Nakrčil jsem nos. Představa, že někomu přijde vtipné, že mě zachránilo vlče, byla trapná a nesnesitelná.
„ Je nahoře. Spí a jestli ho chceš vidět, tak budeš muset přijít jindy. Byl ošklivě zraněný.“
„ To já taky…“ zavrčel spíš sobě, než mě a pohladil si levý bok. Pak na mě upřel trochu rozzářený pohled malého dítěte.
„ Ukaž mi ho! Já mám psi rád!“ nedělal si legraci, vím, že ve svém sídle choval smečku loveckých psů, které s oblibou pouštěl na zbloudilé mudly.
„ Není ti pes. Je to vlk…“
„ To je jedno! Ukaž!“
Odfrknul jsem si:
„ Tak na chvíli.“

Byl tím stvořením nadšený úplně jako někde v duchu já. Chvíli se rozplýval nad jeho krátkým čumáčkem a špičatýma ouškama a pak se zarazil a podíval se na mě:
„ Co s ním vlastně budeš dělat?“
„ Nevím,“ řekl jsem zamyšleně, „ až se uzdraví, tak ho asi někomu dám.“
„ Ty ho nepustíš zpátky do přírody?“
„ To nepůjde. Ta jeho pravá přední, má tam úplně přervané vazy. Kdybych ho pustil, zabije ho to.“ pokrčil jsem rameny. Pak jsem se na Malfoye zkoumavě podíval:
„ Ty bys náhodou vlka nechtěl? K těm svým loveckým potvorám.“
Zasmál se. Věděl jak nesnáším jeho psi. Oni mě taky nesnášeli. Když jsem k Malfoyovým náhodou zašel, musel je vždycky zavírat, přesto se jejich dunivý nenávistný štěkot prodral až ke mě. Zavrtěl zklamaně hlavou:
„ Narcissa řekla, že jestli přitáhnu domů dalšího čokla, tak mě zabije. Už tak se nemůže snést s mými šesti miláčky.“
Miláčky… zajímalo by mě, jestli Hádes tomu svému trojhlavému taky říkal miláček.
„ A nevíš o někom,“ zkoušel jsem to dál, „ kdo by chtěl…“
„ Zeptám se na základně, ale moc si od toho neslibuj.“
Chvíli bylo ticho. já jsem přemýšlel o tom, co by bylo, kdybych si vlče nechal. To nejde. Přes rok jsem v Bradavicích, nejezdím sem normálně ani na vánoční prázdniny a bůhví, co by mi Brumbál řekl na žádost, nechat si ho ve škole. Mohl bych ho dát Hagridovi, tomu hajnému… ten zvířátka na rozdíl ode mě miluje.
„ Už jsi přemýšlel jak mu budeš říkat?“ vyrušil mě z přemítání o procentech nepravděpodobnosti Luciusův hlas. Svraštil jsem rozčarovaně obočí:
„ Co já vím?! Punťa?“ bylo to ironické a první co mě napadlo. Lucius se na mě podíval jako na někoho úplně debilního:
„ Nejsi ty idiot? Je to fena, tupče.“
Uraženě jsem se zašklebil a překryl jsem vlčí tělíčko dekou. Co všechno ten Malfoy nezkoumá…
„ Jak jsem to asi měl poznat? Myslíš, že já psům koukám na…“
„ Toho by si všimnul každý.“
„ Já nemám zvířata rád!“
„ Budeš muset. Jestli nechceš, aby se ho ujal nějaký zoofil od smrtijedů.“
Opět zavládlo na chvíli ticho. Malfoy si mumlal psí jména a já přemýšlel, co myslel těma zoofilama.
„ Luciusi? On je někdo od smrtijedů zoofil?“
„ No jasně! Dám ti seznam sexuálních úchylek. Sepisovali jsme ho asi před měsícem s Averym. Mimochodem jsi zařazený do kategorie bisexuálů, víš to?“
Zrudnul jsem a vztekle zavrčel:
„ Tak to asi budete muset přepsat! Já bych se chlapa ani nedotknul.“ Nebyla to tak úplně pravda, ale na seznamu bych byl radši někde, kde nebudu moc nápadný.
Malfoy zadumaně pohladil vlče po hřbetě a pak se rozzářil:
„ Hele, mám to! co třeba Nina?!“
Spařil jsem ho opovržlivým pohledem.
„ Nina? Jsi na hlavu? Když budu na vlka volat Nino! Ke mně! Nezabíjej toho bystrozora! – budu vypadat jak debil.“
„ Bella?“
„ Lestrangeová by mě zabila.“
„ Cissi?“
„ Neříkáš takhle náhodou v intimních chvílích manželce? To je jako nevěra. A navíc by na to ke mně běhaly obě dvě…“
„ Lily…“ zlovolně se usmál. Vlepil jsem mu jednu za ucho, jako odpověď to bylo zcela korektní. Třel si ucho a tvářil se poťouchle:
„ Tak já už nevím. Tobě se nic nelíbí.“
Vstal jsem a pomalu jsem došel ke knihovně. Pohled mi padl na úplně novou, ale zaprášenou knihu. Minulý rok jsem jí dostal k vánocům od Brumbála, ale nepřečetl jsem si jí. Na obale byla fotografie vyjícího vlka a na zadní straně malé roztomilé vlče. Vlci u dveří – tak se jmenovala. Napsal jí manželský pár mudlů a byla o nich a o vlcích. Nečtu romantické knížky a tak kniha skončila tady v knihovně. Teď se ale hodila. Začal jsem v ní listovat a namátkou jsem se zastavil na stránce, kde začínala nová kapitola. Okamžitě mi padl zrak na jednu větu: …nedovolili Makuji ( čti: Makůdži), aby žrala s nimi… usmál jsem se a s tím úsměvem jsem se otočil zpět k tiše a způsobile sedícímu Malfoyovi.
„ Makuji.“
Zvedl tázavě obočí:
„ Cože?“
„ Makuji. Bude se jmenovat Makuji.“
„ Kde jsi na to přišel?“ zarazil se. Stále se usmívajíc jsem zvednul knížku.
Malfoy si jí s pochopením prohlédnul.
„ Netušil jsem, že čteš encyklopedie od mudlů.“
„ Není to encyklopedie. Je to červená knihovna.“
„ A ty čteš…“
„ Nečtu. Brumbál mi jí vnutil.“
„ Ah tak.“ Zamyslel se, pak se na mě znova podíval:
„ Makuji… co to znamená? Je to v řeči indiánů, musí to mít nějaký význam.“
Zalistoval jsem knížkou a pak zavrtěl hlavou.
„ To tady není.“
Malfoy se podíval na malou vlčí fenku a pohladil jí po hlavě:
„ Makuji…“ tím, že vyslovil to jméno, dal jí ho definitivně. V tu chvíli mi bylo jasné, že jakékoliv jiné jméno pro tu vlčici neexistuje. Makuji se tím stala součástí mého domu.