1. kapitola

Trhnutím jsem se probudila. Po tváři mi rychle stékaly teplé slzy. „Sakra.“ Zavrčela jsem a rychle si začala slzy otírat. Tohle bylo poslední dobou často. Často se mi zdálo o matčině smrti. To kvůli Petry. Musela se podřezat a já ji našla v kaluži krve, ale ona na rozdíl od mojí matky přežila. Teď je v nemocnici, ale tu spoušť krve nemůžu dostat z hlavy a ani ze snů.

Jsem Rosalie Lilien Hale Morris. Druhé příjmení mám podle tety, ale nikdy ho nechci používat, proto mě každý zná bez něj. Ve škole mě znají jako dokonalou blondýnku, s tělem snů, ale taky jako ledovou královnu, ke které se nejde dostat a o to víc jsem pro ně asi zajímavá.

Mám dlouhé blonďaté vlasy do půli zad a jemně se mi kroutí. Měřím asi 175cm. Mám sytě modré oči, které přidávají na mé mrazivosti. Taky mám takovou menší pihu nad rtem. Taková zajímavá, protože zbytek obličeje mám dokonale čistý. Bez znamínek, pih ani akné mě netrápí.

Nemám ráda krev, protože vážně v každé krvi vidím obličej a tělo své matky. Taky ji nesnáším proto, že jsme si s Petrou moc nepadly do oka, já byla ta pěknější, a tak ona spokojeně vytahovala, že kdybych se nekoupala v mámině krvi, jsem šeredná jak myš. Tím se jí vždycky podařilo mě vyprovokovat. Nesnáším takovou úvahu.

Kvůli mým zážitkům nesnáším i muže. Není jeden, který by někoho v mém okolí nezklamal. Nejdřív táta, odešel při porodu. To, že byl Tom můj nevlastní otec, jsem se dozvěděla až na pohřbu své matky, která se zabila kvůli něho, protože ji opustil. Muž od tety ji taky opustil, protože si mě vzala pod svá křídla. Petra se taky podřezala kvůli klukovi, který se vyspal s jinou po tom, co se vyspal s ní, a nakonec ji jednoduše opustil. Mě se to taky stalo. Za celý život jsem měla dva kluky a oba zklamali, takže…

Bude mi osmnáct, teda před týdnem jsem měla osmnáct, ale pořád na to zapomínám. Měla jsem ráda sedmnáctku. Teď žiju v Biloxi, Mississippi. Odstěhovala jsem se od tety, protože mě už to tam nebavilo a potřebovala jsem změnit velkoměsto za zapadákov a Biloxi se docela zdařilo. Chodím tady na jednu střední, mám to docela blízko, teda když jezdím autem.

Mám velkého černého jeepa. Sice se ke mně vůbec nehodí, ale ráda se šramotím v motorech a tenhle brouček má motor jak dělaný pro mě, takže byl jasná volba. Zrovna jsem v něm jela, no do školy. Po cestě, která byla zasypána smíšenými lesy. Někdy to tu vypadalo strašidelně, teda v noci…

Zaparkovala jsem co nejblíže u školy. Už jsem tam měla takový flek, každý parkoval na svém místě, a tak se dalo předejít trapným hádkám o místo. Vystoupila jsem z auta a šla na první hodinu. Matiku. Byl to jediný předmět, kdy jsem neseděla sama. Svou společností mě poctíval Mark.

„Čau Roseeee!“ protáhl, když mě uviděl a odtáhl mi židli.

„Hmmm… ahoj, díky.“ Řekla jsem mu a měla v plánu si ho nevšímat, ale on měl zřejmě jiný plán.

„Nechceš si někde zajít?“

„Ne.“

„No tak Rose, vím, že mě máš ráda.“ Usmál se na mě jak sluníčko.

„Jasně, proto to říkám pro tvoje dobro. Já totiž koušu, víš?“ zazubila jsem se na něj. Chvíli byl tuhý a pak se zase usmíval.

„No to vůbec nevadí.“

„Máš smůlu Marku.“

„Doufám, že ti Cullenovi schladěj hřebínek.“

„Cullenovi? Kdo to je?“

„Ty jsi asi zamrzla, kotě.“ Při té přezdívce jsem se otřásla. „Noví studenti, zítra nastupují, včera přijeli.“

„A kolik jich je?“

„No pět. Dvě holky a tři kluci.“

„Aha, proč by mě měli zajímat?“

„Bože, tebe nezajímá asi nikdo. Hele, krvavá Marry, jsou všichni adoptovaní, to si s nimi budeš rozumět, ne?“

„Díky, Marku,“ zavrčela jsem na něj a vypadla. Tuhle přezdívku vážně přehnal.

„Co je, kotě?“ zahulákal ještě za mnou, jako by se nechumelilo.

Hnala jsem se na další hodinu, jednu výhodu to mělo sedět s Markem, byl takové tele, že s ním hodina rychle utekla. Docela mě štvalo, že je zrovna chlap, ale proti přírodě nic nezmůžu.

„Víš, jak se jmenují?“ zeptala se jedna holka.

„No jo, Alice, Jasper, Isabella, Edward a Emmett myslím.“

„Zajímavá jména, nikde jsem je neslyšela, skoro bych zapomněla, že existují.“

„Alice a Isabella je docela časté.“

„Jo, tyhle jo. Představ si. Tomas už je viděl a říkal, že ty baby jsou k nakousnutí, tak mi dal normálně kopy.“

„Páni, to je hajzl, tomu se to vymstí, to mi věř. Pošli ho potom někam, až poleze zpátky.“

„Ne, je roztomilý, jak se snaží, ale nebude to mít lehký.“

„Víš jistě, že bude chtít jít zpět?“

„Jasně, když přijela ledovka, taky mi dal kopy, a už jsme zase spolu.“

„Typyckej muž.“

„Přesně.“

Vyslechla jsem jeden celý rozhovor dvou holek, které byly v prvním ročníku. Nevím, co na těch Cullenových měli, ale aspoň byla dobrá zpráva a to ta, že novinkou budou oni a nebude se o mne už nikdo zajímat. Bylo otravné být nejnovější člen školy, a to tu jsem byla asi dva měsíce. Pořád se ke mně chovali jako k nové klisně ve stáji. Naštěstí zájem chovných hřebců pomalu opadl.

***

Vystoupila jsem z mého auta a šla rovnou do kuchyně. Dneska jsem nějak nestihla oběd, a tak jsem měla pořádný hlad. Koupila jsem si docela velký dům, protože jsem měla docela dost peněz. Nějakou dobu jsem podnikala v modelingu. Z donucení, teta chtěla, ať ukazuji svou tvář, a když jí slíbím že do toho půjdu, slíbila mi, že mi koupí prostorný dům a nebude mě od sedmnácti otravovat. Po dvou letech jsem s tím sekla, ale pořád mi chodí nabídky od různých firem nebo návrhářů. Díky jejich vytrvalosti a štědrosti jsem mohla přispět tetě a koupit prostorný byt. Mám v něm skoro všechno dvakrát.

Dvě kuchyně – jednu zařízenou do červené a druhou do žluté – obě ku podivu používám. Dva studentské pokoje. Červený, ten se mi strašně líbí a je to asi moje nejoblíbenější místnost v domě, a potom ještě zelený, ale ten používám spíš jen na čtení, když se potřebuji učit a tak, zelená mě totiž uklidňuje a se žlutou je to hotové pohádkové místo. Obývák mám, ale jen jeden, zato je prostorný a taky pohodlný.

Taky jsem si zařídila na chodbě takovou roztomilou knihovničku. Koupelny mám tři, docela si potrpím na čistotu, a aspoň když mám návštěvu, nikdo nemusí čekat. Moje oblíbená je v takovém africkém stylu, řekla bych, druhá je zase víc modernější a modrá a poslední je taková v béžové barvě. V domě mám i pokoj pro hosty, taky dva, jak jinak. Mám ráda dvoulůžkové postele, tak jsem si je tam samozřejmě pořídila, ale jednou se mi stalo že jsem si domů pozvala sestřenici a kámoše a ti dva nechtěli spát u sebe, proto ty dva pokoje, pro případ nouze. Na zahradě mám i bazén, takže dům má všechno, co si jen člověk může přát.

Hodně se vyžívám v módě, a tak moje šatní skříň je teda vážně veliká, ale taky to jde vidět na domě, jelikož si nemůžu odepřít moderní věci a všechny serepetičky, aby se mi to prostě líbilo.

Šla jsem si sednout do mého obýváku a zapnula si televizi. Dávali tam jenom basketbalový zápas. Niks vyhrávali. Fandila jsem tomuhle týmu, byli nejlepší. Stejně jsem televizi vypnula. Musela jsem jít na nákupy jídla, protože už jsem si nějak vyjedla zásoby.

Nasela jsem tedy zpátky do svého jeepu a rozjela se směrem k obchodnímu centru. Bylo až v sousedním městě, takže cesta k němu mi zabrala asi hodinu, hodinu a půl. Zastavila jsem mezi velkým jeepem a kanárkovým Porshe turbo 99. Musela jsem opatrně otvírat dveře, protože jsem to tam mezi ně napěchovala na těsno.

Nejdřív jsem se rozhodla nakoupit potraviny, a tak jsem si to zamířila k Tesku. Nejdřív jsem brala praktické věci. Pečivo, maso, máslo, sýry, ovoce, těstoviny, jogurty a pak jsem zamířila k pití. Pomerančové džusy, minerálky, energy nápoje a taky nějaké to pití.

Chtěla jsem se natáhnout pro whisky do zásoby, bohužel byla trochu vysoko, a tak jsem po ní tápala. Konečně jsem ji uchopila do ruky a vítězně stahovala ruku dolů, ale jako na potvoru do mě někdo silně narazil a já odletěla do flašek s pivem.

„Promiň, neviděl jsem tě,“ začal se mi omlouvat nějaký kluk a pomohl mi vstát na nohy.

Ten kluk měl obrovské svaly, proto jsem asi odlétla nebo co, ale ta flaška whisky se rozpadla na padrť, naštěstí mě nepořezala, jinak bych dělala, nevím co.

„Ta flaška –“ koktala jsem.

„Jo, no ona se nějak rozpadla. Odpustíš mi?“ zeptal se a udělal psí oči. Zatřepala jsem hlavou.

„To je v pohodě,“ hlesla jsem.

„Emmette, ty pako! Já to viděla! Už to ví i Esme a Carlisle! Kdybys nebyl můj brácha, tak –“ rozkřičela se malá dívka.

Vypadala spíše jako elf než člověk. Byla vážně malá. Měla na krátko sestříhané havraní vlasy a hubenou postavu. Kdyby její slova a obličej nepůsobily dospěle, možná bych si myslela, že je to dítě. Byla svým způsobem hezká, stejně jako její bratr.

„Klidni se, špunte,“ opáčil a pořád se upřeně díval na mě. Ta malá zavrčela a taky se na mne upřeně dívala.

„Proč si mi to neřekl? Ahoj, já jsem Alice,“ usmála se na mne mile.

„Rosalie,“ oplatila jsem jí.

Alice mě chytla za ruku a potřásla si s ní, jako by se nechumelilo. Její ruka byla děsně ledová, jako by přišla z polární bouřky. Ucukla jsem před tím ledem. Sice jsem s ním srovnávána, ale nejsem nejradši, když ho cítím.

Alice začala něco vyčítat bratrovi a já se otočila a snažila se znovu dostat tu zpropadenou whisky. Před očima se mi ochomýtla bílá ruka a zase jsem cítila chlad. Ustoupla jsem krok do zadu. Alicin bratr se lehce natáhl pro flašku, kterou jsem já marně lovila. Ta výška nebyla spravedlivá, byl jen o hlavu vyšší. Trochu jsem se zamračila, ale proti přírodě vážně nic neudělám.

„Tady máš, promiň za tu flašku předtím a sorry za pivo. Já jsem Emmett,“ řekl a podával mi flašku.

„To je v pohodě, Emmette. Krev mi neteče, takže… Alice,“ řekla jsem a šla s košíkem ke kase.

Venku se mezitím setmělo. Bylo šero, takže balzám pro oči, ani ne moc světlo, ani ne moc tma. Šla jsem k mému jeepu. Původně jsem chtěla jít ještě kupovat oblečení, ale bolela mě dost ruka z mého střetu s tím Emmettem.

Jeep a to porche tam ještě stáli, takže majitelé museli být dobří zákazníci. Otevřela jsem kufr a začala tam strkat můj objemný nákup. V tom jsem měla štěstí. Měla jsem dvě kuchyně, aspoň jsem jídlo mohla nastrkat do obou a nedělat si hlavu, že jsem něco zapomněla a nebo že se mi to někde nevleze. Jen jídlo mi zabralo celý kufr. Zavřela jsem ho a zrovna v tu chvíli jsem slyšela, jak někdo rachotí u obou aut.

„Vážně, Jaspere, nejdřív jsem myslela že je jedna z nás, ale měla srdce. Dokonce byla nesmírně krásná,“ švitořila nějaká dívka.

„Páni, Ede, to byla vážně kus, co?“

„Emmette!! Prosím!“ zavrčel nějaký kluk.

Pokrčila jsem rameny a šla dopředu abych mohla vyjet. U jeepu vykukovala hlava nějakého kluka s bronzovými vlasy. Byl taky bílý, až se mi z toho na těle udělala husí kůže. Bílý jako sníh. Zimní vánice, která zavěje a nikdy nepropustí toho, koho pohltila… Z toho jsem se oklepala. Mám moc živou představu. Otáčela jsem klíčem, když mi na okýnko někdo zaklepal.Otevřela jsem ho a za ním stál ten kluk z obchoďáku. Emmett. Usmíval se jako sluníčko.

„Ahoj, máš krásný auto,“ řekl a poklepal na kapotu.

„Dík, ale stejně tě nesvezu,“ řekla jsem mu narovinu, Emmett se ale začal smát.

„Ne, nechci svést, díky, já mám auto tady,“ ukázal za sebe a ten brunet na mne zamával.

„Taky dobrý, hele, jestli ti to nevadí, už bych jela.“

„Ne, nevadí, jen jsem se ti chtěl ještě jednou omluvit,“ zašeptal a sklopil pohled do země.

Zakývala jsem hlavou, že rozumím, a konečně vyjela.