Zapomenutá duše

Alice:

Zrovna jsem dopila jednu srnku, když se přede mnou objevil duch Belly. Pořád si nemůžu zvyknout na to, že tu je.
„C-co tu děláš?“ vykoktala jsem ze sebe.
„Přišla jsem tě zkontrolovat,“ zazubila se na mne.
„Jak si se sem dostala?“
„Dokážu se přenést z místa na místo. Výhoda toho, že jsem duch.“
„Páni, takže když budeš chtít, tak se můžeš objevit třeba na Floridě?“ ptala jsem se.
„Jo, ale ještě to neumím moc ovládat,“ posmutněla.
„To je úžasný,“ vydechla jsem.
„Já vím,“ zasmála se.
„Chceš názornou ukázku?“ zeptala se a natáhla ke mně ruku.

To, co jsem uviděla, by mi vyrazilo dech, kdyby mohlo. Uprostřed louky ležel bůh, přesněji Edward. Šla jsem k němu a stoupla si před něho. Nevím proč, ale byla jsem si jistá, že mě neuvidí. Vypadalo to, že spí. Nádherný pohled.
Po chvíli Edward zamířil domů a já zůstala na louce sama. Je divné, jak mi tenhle upír obrátil život vzhůru nohama. Existence bez něho mi připadala prázdná.
Rozhodla jsem se jít domů, možná mě už shání Alice.

Bella :
Třicet let jsem něco jako mrtvá. Třicet let chodím mezi lidmi, kteří mě nevidí. Za tu dobu jsem potkala hodně stvoření. Vlkodlaka, upíra, poloupíra, ale ani jeden to nevydržel déle než jeden den. Vlkodlaka nešlo vyděsit, protože chrápal tak hlasitě, že žádné vrzání neslyšel. Tak jsem začala dupat, jenže trámy byly ztrouchnivělé a já propadla dolů. U upíra to nebylo zase tak těžké, nesnášel hluk. A poloupíra jsem nenechala v noci spát. Vrzala jsem dveřmi a dělala hluk na půdě. Z mého přemýšlení mě vyrušil zvuk auta na příjezdové cestě.