Jednorázovky

Mladá dívka seděla na zemi v temném pokoji. Hlavu měla sklopenou a rukou čmárala něco po zemi. Když vzhlédla k malému okénku, ze kterého šlo trochu světla, bylo možno vidět její nádhernou tvář. Z jejího oka se vyloupla slza. Nesetřela si ji, už na to neměla sílu. Její rodina se jí zřekla. Strčili ji do blázince a víc už se neukázali. Kdoví, jak dlouho už tu vlastně byla. Nikdo ji nechtěl vyslechnout. A proč byla vlastně v blázinci? Čím se tato nádherná dívka provinila? Jen tím, že měla neobyčejný dar - viděla budoucnost. Jen nepatrné útržky, ale natolik přesné, že se jí každý bál.

Carlisle:
Od toho útoku Jaspera na Bellu se s Edwardem něco dělo. Uzavřel se více do sebe a už nechodil ani za Bellou. Od Alice vím, že se rozhoduje, zda Bellu opustit nebo ne. Vždy se rozhodl pro jednu z možností, ale do několika minut zase své přesvědčení změnil. Trhalo mi srdce, když jsem viděl, jak se jeden z mých synů tak moc trápí. Nikdy bych to neřekl nahlas, ale Edward mi byl z mých synů nejblíže. Možná proto, že byl první v mé rodině.

Byl jsem ochromen hrůzou. Naproti mne stál upír. Jeho krvelačné oči mě hladově pozorovaly. V ruce jsem držel dřevěný kůl a chtěl ho použít, ale moje mysl nechtěla spolupracovat. Monstrum se usmálo a pomalu se ke mně blížilo. Věděl jsem, že pokud mu ten kůl nezabodnu přímo do srdce, budu mrtev.

Ruce jsem zaryla hluboko do kapes bundy, ale nepomáhalo to, zima mnou otřásala pořád.
Snažila jsem se přijít na jiné myšlenky a nemyslet na tu otřesnou zimu, která mnou lomcovala.

Pamatuji si na ten den úplně přesně.
Byla jsem sice ještě malá, ale na takovou hrůzu se zapomenout prostě nedá. Stála jsem se svou rodinou a skoro všemi upíry, které jsme znali, na louce hluboko v lese.
Přišli. Oni, v černých kápích, přišli.
Mysleli si, že jsem pro ně nebezpečná, ale opak byl a je pravdou. Všichni se jim to snažili vysvětlit, ale neposlouchali. Stáli si za svou falešnou pravdou. Na útok, který přišel vzápětí, jsem koukala už z Jakeova hřbetu, když mě unášel pryč.