Zázraky života

"Enrique, nedělej to!"
"Kdo jsi?"
"Jsem tvoje svědomí. Myslíš si, že tímhle něco vyřešíš?"
"Ano, můj život je už stejně ztracený!"
"To není pravda, neblbni a běž za Kate, nechápeš, že tě teď potřebuje? Vždyť ji dnes mají pustit z nemocnice!"
"Já vím, ale…."
"Ale co? Je v tuto chvíli něco důležitějšího než Kate? Sebevraždou nic nevyřešíš!"
"A víš, že máš pravdu? S Ráchel to byla chyba, myslím, že to Kate pochopí."
"Ne, jsi blázen, když si to myslíš. Tohle se nesmí nikdy dozvědět!"
"Mám to tedy dusit v sobě?"
"No, ze začátku to bude těžké, ale ty to jistě zvládneš!"

O hodinu později

"Ach Enrique, byl jsi úžasný!"
"Ráchel, co jsme to jenom provedli?"
"Co tím myslíš?"
"Pane Bože, odpusť mi….byl jsem dost opilý."
"Ale Enrique."
"Ráchel vypadni, okamžitě! Nevážil jsem si, co mám a teď Katy navždycky ztratím."
"Vždyť se o tom ani nemusí dozvědět!"
"Ale musí, nemohl bych žít s takovým břemenem."
"Ale já tě miluji!"
"Ráchel, udělal jsem chybu…to, co k tobě cítím není láska….myslel jsem, že ano, ale je to spíš vzájemná přitažlivost. Věř, že by nám to neklapalo."

„Ach Enrique…to je vtip! Měl ses vidět…“
„Lásko, tohle už mi nikdy nedělej!“
„Příště se raději nauč počítat, vždyť to má přijít až za měsíc!“
„No jo, ale tys...“
„Já vím, už to neudělám…slibuju! Vyděsil ses moc?“
„Popravdě ano, měl jsem strach, že se našemu malému něco stane, víš?“
„Promiň, to jsem nechtěla. No ale, jaké mu dáme jméno?“
„Co takhle Erik?“
„Erik? Ne, to se mi moc nelíbí.“
„Dobře, tak malý Enrique?“
„Hej! To chceš, aby se jmenoval po tobě?“
„A co je na tom špatného?“
„Chceš, aby mu děti ve škole říkaly, že je ve všem stejný jako jeho otec? Že nosí i jeho jméno?“

Dny ubíhají a Katy se zatím znovu neprobrala, ale nesmím ztrácet naději. Když se probrala jednou, probere se určitě i podruhé. Stále mi nejde do hlavy, proč musí mít Katy takovou smůlu. Nejdřív byla ochrnutá a málem mi zemřela a teď je zase pro změnu v kómatu. Jestli se rychle něco nestane, tak se z toho zbláznííím!
„Pan Iglesias?“
„Ano, to jsem já.“
„Paní na pokoji 213 se probrala a stále volá vaše jméno, asi byste tam měl jít.“
„Ona se probrala? Tak to je skvělá zpráva! Díky sestřičko.“

„Enrique!“
„Lásko moje, ty ses probrala!“
„Ano a to všechno jenom kvůli tobě a našemu děťátku.“

Nemůžu tomu uvěřit. Jak může Bůh dopustit něco takového? Moje zbožňovaná Katy je právě v kómatu a nikdo netuší, jestli se vůbec někdy probudí….

„Pane doktore, můžu za ní?“
„Obávám se, že to nepůjde.“
„Prosím doktore, musím ji vidět!“
„Tak dobře, ale jen na chvíli.“
„Mockrát vám děkuji!“

„Katy, já vím, že mě slyšíš….je to všechno jenom moje vina, neměl jsem tě vůbec zvát na tu večeři, když jsem dobře věděl, že tě moji rodiče nenávidí. Ach lásko moje, prosím, uzdrav se mi, protože já jinak nemůžu bez tebe žít.“
„Pane, nechte ji odpočívat, pojďte už.“