Osobnosti

Mám ráda podzim, to období barevného listí, babího léta, vůni štiplavého kouře z ohníčků, když si děti opékají jablka po tom, co se unavily pouštěním draka. Ráda je pozoruji z nedalekého parku při hře, tu jejich bezstarostnost, radost. A snad na ně dávám i trošku pozor, když si jejich maminky povídají o starostech s nimi, nemocech, kterými prošly, čím je zase ty jejich děti rozzlobily nebo co provedly.
Co já bych za takové starosti dala!

"Enrique, nedělej to!"
"Kdo jsi?"
"Jsem tvoje svědomí. Myslíš si, že tímhle něco vyřešíš?"
"Ano, můj život je už stejně ztracený!"
"To není pravda, neblbni a běž za Kate, nechápeš, že tě teď potřebuje? Vždyť ji dnes mají pustit z nemocnice!"
"Já vím, ale…."
"Ale co? Je v tuto chvíli něco důležitějšího než Kate? Sebevraždou nic nevyřešíš!"
"A víš, že máš pravdu? S Ráchel to byla chyba, myslím, že to Kate pochopí."
"Ne, jsi blázen, když si to myslíš. Tohle se nesmí nikdy dozvědět!"
"Mám to tedy dusit v sobě?"
"No, ze začátku to bude těžké, ale ty to jistě zvládneš!"

O hodinu později

"Ach Enrique, byl jsi úžasný!"
"Ráchel, co jsme to jenom provedli?"
"Co tím myslíš?"
"Pane Bože, odpusť mi….byl jsem dost opilý."
"Ale Enrique."
"Ráchel vypadni, okamžitě! Nevážil jsem si, co mám a teď Katy navždycky ztratím."
"Vždyť se o tom ani nemusí dozvědět!"
"Ale musí, nemohl bych žít s takovým břemenem."
"Ale já tě miluji!"
"Ráchel, udělal jsem chybu…to, co k tobě cítím není láska….myslel jsem, že ano, ale je to spíš vzájemná přitažlivost. Věř, že by nám to neklapalo."

„Ach Enrique…to je vtip! Měl ses vidět…“
„Lásko, tohle už mi nikdy nedělej!“
„Příště se raději nauč počítat, vždyť to má přijít až za měsíc!“
„No jo, ale tys...“
„Já vím, už to neudělám…slibuju! Vyděsil ses moc?“
„Popravdě ano, měl jsem strach, že se našemu malému něco stane, víš?“
„Promiň, to jsem nechtěla. No ale, jaké mu dáme jméno?“
„Co takhle Erik?“
„Erik? Ne, to se mi moc nelíbí.“
„Dobře, tak malý Enrique?“
„Hej! To chceš, aby se jmenoval po tobě?“
„A co je na tom špatného?“
„Chceš, aby mu děti ve škole říkaly, že je ve všem stejný jako jeho otec? Že nosí i jeho jméno?“

Dny ubíhají a Katy se zatím znovu neprobrala, ale nesmím ztrácet naději. Když se probrala jednou, probere se určitě i podruhé. Stále mi nejde do hlavy, proč musí mít Katy takovou smůlu. Nejdřív byla ochrnutá a málem mi zemřela a teď je zase pro změnu v kómatu. Jestli se rychle něco nestane, tak se z toho zbláznííím!
„Pan Iglesias?“
„Ano, to jsem já.“
„Paní na pokoji 213 se probrala a stále volá vaše jméno, asi byste tam měl jít.“
„Ona se probrala? Tak to je skvělá zpráva! Díky sestřičko.“

„Enrique!“
„Lásko moje, ty ses probrala!“
„Ano a to všechno jenom kvůli tobě a našemu děťátku.“