Vlčí blues

Vyprávět chtěl jsem vám pohádku,
však stala se z ní balada.
V mé hlavě se schyluje pro hádku,
sněžit krev dávno přestává.

Bílý sníh mění se v karmínový,
na nebi je Znamení.
Kdo zemřel? Kdopak to ví?
Jen vlčí soužení…

Noc, co noc
zdává se mi sen,
že nepřijde již nikdy slunce,
že nepřijde ni den.

Noc, co noc,
spánek, co spánek,
snívávám, že ovívá mě
temné smrti vánek.

„Jé! Severusi! Ta je tak strašlivě roztomilá! Smím jí dát hašlerku?“ trochu jsem se zaškaredil. Makuji sice vypadala, že by si hašlerku dala, ale já neměl chuť rozlepovat jí slepené čelisti ani pumpovat žaludek: „ Víte, Albusi… nemyslím si, že to je moudré. Je to vlk.“

Makuji se uzdravovala mnohem rychleji, než jsem, předpokládal. Za týden už začala klopýtat po domě. Byla roztomilá. Dělaly jí radost činnosti, který mi přišli přinejlepším nudné, spíš trapné. Hrozně jí bavilo vylézt do prvního patra a pak se spustit po hlavě ze schodiště. Dole zakňučela, nechala se ode mě utěšit a pak si šla skočit znova. Nesmírně milovala můj sklad přísad do lektvarů.

Znáte ten pocit, když do stereotypu a šedi vašeho života proklouzne drze jiskřička odlišnosti a štěstí? Je to pravda pocit nestálý. Jako odlesk slzy se nejistě rozhlédne vašima očima, ustrne v úžasu nad tím, že je někdo ochotný žít tak černý a smutný život. A pak si povzdechne a rozhodne se na chvíli vám tu trpkou ale jistou usedlost rozčeřit. Na pár dní vám zpestří život svou nenucenou veselostí a barvitostí a vy máte pocit, že jste šťastní. Konečně doopravdy šťastní. Ale ten pocit, ač stále jasný a veselý, má jednu vážnou vadu. Je nestálý jako řeka. Tu víří v ohnivém tanci peřejí, tu klidně a pomalu plyne podél mělkých lučních břehů, a tu se promění ve vodopád. A v tom vodopádu nakonec zmizí i ta vaše krůpěj pocitu. Zmizí jako duha po dešti.