Tichá hraběnka

Severus se po počátečním šoku bleskově zvedl z křesla a vyběhl ze svého sklepení. Rozhlížel se po chodbě. Po hraběnce však ani stopy – všude ležela jen černočerná, neproniknutelná tma. Snape pátravě přejížděl pohledem osamělou chodbu, uši napínal jak nejvíce mohl, aby mu neunikla ani myška.

Severus se vrátil do hradu. Bylo už hodně po půlnoci, přesto zamířil rovnou do ředitelovy pracovny.
Se zaklepáním vstoupil do ředitelny. Albus Brumbál seděl zamyšleně za svým majestátním stolem a tiše si něco broukal. Na čele mu vystupovala hluboká vráska.

Severus dorazil na místo konání smrtijedské schůzky mezi posledními. Vešel otevřenými, dvoukřídlovými dveřmi do prostorného sálu. Udělalo se mu mdlo, když spatřil ponurou výzdobu síně. Stěny byly potaženy černým suknem. Pod vysokými okny plály pochodně a jejich mdlá záře se odrážela přítomným Smrtijedům ve fanaticky lesknoucích se očích.

Bylo půl sedmé, když se hlavní brána Bradavic otevřela a dovnitř se nahrnuli promrzlí studenti. S uspokojením se posadili za dlouhé stoly svých kolejí a rozjařeně brebentili. Jejich hlasy utichl,y až když do Velké síně vešel Brumbál ve svém dlouhém, zlaceném hábitu a s sebou přiváděl Annu.

Příští den byl značně zmatený a chaotický. Večer měli přijet studenti z prázdnin a tak se všichni domácí skřítci činili s úklidem i vařením více než obvykle. Také profesoři byli nervóznější a nespokojenější, když si uvědomovali, že dva týdny zaslouženého volna jsou nenávratně pryč.