Severus Snape a Dračí jezdkyně

Dnes je den D. Ach, jak já se nemůžu dočkat! Konečně jí oplatím těch sedm let, co mě ponižovala, urážela, a pravidelně mě porážela.
Někdo zaklepal na dveře mého kabinetu, a ten někdo nečekal, až ho pozvu dál.
„Dobré ráno Severusi, nebo spíš noc, je ještě tma,“ řekla vesele a zabouchla za sebou dveře.
„Nebouchej s tím tak, rozbiješ ty skleněné tabulky,“ řekl jsem zase já.
„Jen se neboj, a kdyby náhodou, tak mám v bance u skřítků uložený docela slušný balík.“
„Skřítků?“

Šel jsem do své milované laboratoře a byl jsem těsně u dveří, když jsem uslyšel, jak se tříští sklo. Otevřel jsem dveře. No ovšem. Zase ona.
„Hledáš něco, Salome?“ zeptal jsem se hlasem, který si schovávám jen pro zvlášť tupé nebo drzé studenty.
„No, vlastně ano,“ řekla, jako by se nic nedělo, a mého pohledu si nevšímala. „Potřebovala bych bylinu létavku, pro Silverátora.“
„Létavku? To nemyslíš vážně, že ne?“

No výborně! Dneska je prvního září, po celé škole bude zase pobíhat spousta dětí, kteří neumí uvařit ani takovou prkotinu, jako je mnoholičný lektvar. To bude zase rok.

Jako každý den jsem šel na večeři, při které se mělo zařazovat.

Došel jsem do svého kabinetu a naštvaně práskl dveřmi. Co si o sobě ta Salome myslí?! Já a žárlit na ni nebo na jejího bratra! Pche! Jak si to může myslet....no, možná jsem trochu žárlil....ne, samozřejmě, že ne, to bych nebyl já! Já ji snad nesnáším ještě víc! Pche!

Tři dny utekly jako voda a příjezd Dračích Jezdců se neodkladně blížil. Většina učitelů už dorazila, včetně té příšerné Hoochové a ještě příšernější Prýtové. Zlomeniny Salome se sice léčily a ona tvrdila, že je v pořádku, ale já si trval a ještě trvám na svém, že do začátku školního roku nebude moci pořádně chodit. Zlomenina nohy se zlepšila, ale ta tři zlomená žebra byla v poměrně horším stavu.