HP a domov důchodců

Bylo krásné ráno. Naši přátelé seděli bok po boku pod jedlí v parku u DD. Všem třem sídlil na tváři výraz naprostého znechucení, jelikož byli celí modří, slizcí a péřoví (to jako pokryti peřím, ne jím vycpaní) a společně hleděli do bezkonkurenčně nejhnusnějšího rána v jejich dosavadním životě.

A tak jsme teda šli. Jakmile jsme došli k místu, kde jsem Malfoye zanechal, málem mě popadl infarkt. Věřte nebo ne – Malfoy tam seděl pod stromem a spokojeně se na nás tlemil.
„Zdar lidi!“ – to bylo asi na nás. Překvapením jsem otevřel pusu dokořán. ´Odkdy nás ten zmetek považuje za lidi?´ podivil jsem se a rychle svá ústa zavřel, jelikož mi do nich vlítla moucha.

Mám Malfoye!! Jó!Jó!JÓ!
No jo no, ale co teď s ním? – Babo raď. Bab je tady, pravda, dost, nicméně pochybuji, že by mi některá z nich byla schopna pomoci… Nebo možná jo.

Prohlášení:
Ahoj! Jmenuju se Harry James Potter a odteď až do odvolání (které nikdy nenastane) budu tento příběh psát já sám. Tento krok byl postoupen po… hmm… dohodě s dosavadní autorkou. Pravděpodobně mě znáte z knížek od J.K.R. a také z řádek do-této-chvíle-trapné povídky.

Po onom setkání se Harry cítil jako znovuzrozený. Přehodil si plášť přes ruku a spokojeně si to rázoval do svého pokoje. Přitom však na něco zapomněl.