Harry Potter a Talisman života

Harry s Hermionou ještě před vstupem do společenské místnosti zastihli několik dalších opozdilců, mezi nimiž byla i Katie, a tak se k nim přidali.
„Co vás zdrželo?“ zeptala se vesele nebelvírská střelkyně, když si jich všimla a přeměřila si je významným pohledem.
„Ještě jsem kontroloval, jestli je všechno zamčené,“ pokrčil rameny Harry a podržel oběma svým spolužačkám otevřený portrét.
„Výborně!“ vykřikl Seamus hned, jak si Harryho s Katií všiml. „Jste poslední,“ oznámil jim a dotlačil je k ostatním členům týmu uprostřed společenské místnosti.

Z Brumbálovy pracovny se přímo prořítil hradem, aby si ve věži vyzvedl věci na výuku, a nejrychlejším možným tempem seběhl do sklepení, kde na něj čekala čtyřhodinovka lektvarů.
„Sbalila jsem ti pár toastů,“ oznámila mu Hermiona, když se vedle ní postavil a zhluboka vydechl.
„Děkuju,“ zasípal a odkašlal si.
„Ty máš teda štěstí, Harry, Snape má zrovna dneska zpoždění,“ řekl vesele Ernie.
„Opravdu? Jak to?“ zeptal se, zatímco se zakousl do snídaně, kterou mu podala Hermiona.
„Brumbál spolu s ním někam odešel,“ vysvětlila Hannah.

Když se konečně ocitl v knihovně, tak zamířil k nejzazšímu koutu místnosti a potěšeně se usmál, když uviděl, že tam už sedí Hermiona. Ohlédl se, aby se ujistil, že tu jsou sami a poté měl oči už jen pro ni. Také se usmívala, a když si k ní přisedl, tak se automaticky přisunula až těsně k němu a poddávala se tomu pocitu štěstí, který cítila.

Byl opravdu rád, že jsou všichni Weasleyovi v pořádku a že je tu Ron s nimi, ale nemohl si pomoct, aby se netvářil otráveně pokaždé, když chtěl mít Hermionu jenom pro sebe. Cítil potřebu si ji k sobě přitisknout a políbit. Doufal aspoň v několik letmých dotyků, ale dívka se po celý zbytek dne jakémukoli kontaktu s ním vyhýbala.
Vzpomínal na to, jak se její obličej rozzářil radostí, když uviděla Rona a vzápětí se mu vrhla do náruče, tehdy si to nijak nebral, ale teď když se všemožně bránila zůstat s ním sama, začínal vážně uvažovat o jejích citech.

Světelný paprsek ho udeřil přímo do prsou. Jeho ústa zůstala ještě roztažena v posměšném úsměvu, ale oči se mu rozšířily ohromením. Tělo opsalo elegantní křivku, když po zádech klesal k roztřepenému závoji, visícímu z kamenného oblouku. Ve vyzáblém a kdysi pohledném obličeji Siriuse Blacka byl výraz, v němž se mísil strach s překvapením.