Aida Valemínka

Velká Síň žhnula očekáváním. U mrzimorského stolu byla stále ještě dvě volná místa a také profesoři nebyli kompletní. Postupně přicházeli další a další, místnost se zaplňovala a hovory byly čím dál hlasitější. Jako jedny z posledních vešly ruku v ruce Aida a Fiona. Celá místnost náhle ztichla a upírala pozornost na ty dvě. Šeptané rozhovory doléhaly někdy i k jejich uším. Aida se v duchu zasmála. Nic se nešíří tak rychle jako klepy...

První, co spatřila, když otevřela oči, bylo jasné žlutobílé světlo. Postupně na něj zaostřovala, až rozeznala podlouhlá těla svíček na houpajícím se lustru.

Aidě se znovu v mozku rozeznělo lákavé volání. Co nejrazantněji ho potlačila a rozběhla se pryč. Doufala, že narazí na nějakou křižovatku, kde by se stvůře ztratila. Stal se však přesný opak. Chodba najednou končila pevnou kamennou zdí. Byla slepá!

Ten den panovala ve Velké Síni dobrá nálada. Studenti vesele štěbetali, jídlo bylo obzvlášť dobré a i dokonce profesoři se zdáli spokojení.

Godric sundal nohy z krbu a těžkopádně vstal. Posledních pár dní se necítil dvakrát nejlépe, byl unavený, nevyspalý, roztržitý. Vyhlédl z okna a přelétl očima po obzoru. Byl to léty vypěstovaný zvyk, Godric zůstával ve dne v noci na stráži, stále bral na vědomí i zanedbatelnou možnost Salazarova útoku. Jako obvykle, ani tentokrát nic podezřelého nespatřil.